„Má drahá, kořím se vaší alabastrové pleti i útlému pasu. Jste ztělesněním krásy,“ šeptá obdivně mladý muž. „Oh, děkuji,“ zašeptá dívka a vykašle do kapesníčku trochu krve.

Má tak rozmanité symptomy, že až do 19. století nikdo netuší, že jde o jednu a tutéž nemoc. To mění svými objevy až francouzský lékař René Laënnec (1781–1826) a německý přírodovědec Johann Schönlein (1793–1864), který ji v roce 1839 také pojmenuje.

Není divu, že se tubera, souchotiny, kostižer nebo úbytě, jak se nemoci také říká, v 19. století stává hlavním medicínským tématem. Vždyť na ni v Evropě a Severní Americe umírá každý čtvrtý člověk.

Miliony Američanů vyrazí na Západ

Tak jako staří Řekové, nebo perský učenec Avicenna (asi 980–1037), věří i v 19. století mnozí miasmatické teorii, podle níž způsobuje onemocnění znečištěný vzduch.

Je mezi nimi i newyorský lékař Edward Trudeau (1848-1915), který se tuberkulózou nakazí v roce 1873. „Měl byste změnit klima, odejít na čerstvý vzduch,“ radí mu jeho lékař a on poslechne.

Přestěhuje se do Adirondackého pohoří, kde pod širým nebem tráví tolik času, kolik jen dokáže. A opravdu se uzdraví. V roce 1876 přestěhuje do hor celou rodinu a začne nadšeně psát o léčebném účinku čerstvého vzduchu a přírody.

Přidávají se další a Amerika reaguje tím, že se dá do pohybu. Miliony Američanů se rozhodnou opustit špinavé a páchnoucí ulice rychle rostoucích měst a vyrazí za čerstvým vzduchem.

Vydají se osídlovat západ USA, jehož rozlehlá divočina slibuje nový začátek ve zdravějším prostředí.

Tubera jako ideál krásy

Pokud něco v 19. století ovlivňuje módu a společenské trendy, pak je to překvapivě tuberkulóza. Vzhledem k tomu, že postupuje a zabíjí pomalu, vypadá to, jako by se její oběti vytrácely. Vinou nechutenství hubnou.

Jejich pokožka se stává stále více bledou a průsvitnou a ve tváři pak o to víc vynikají vinou zvýšené teploty rozšířené lesklé oči, rudé rty a růžové tváře.

A právě tyto symptomy jsou hlavními atributy, které se módní a kosmetické standardy snaží napodobit nebo zvýraznit.

„V letech 1780 až 1850 se zvyšuje estetizace tuberkulózy, která se postupně prolíná s ideálem ženské krásy,“ píše historička Carolyn Dayová a dodává:

„Je to dáno i tím, že tuberkulóza v podstatě zvýrazňuje to, co je už dlouho považováno za atributy ženské krásy.“ Viktoriánská éra však jde ještě dál a zromantizuje dokonce i samu nemoc.

A tak je idolem doby francouzská kurtizána Marie Duplessisová (1824–1847), která sice umírá na tuberkulózu ve věku pouhých 23 let, nesmrtelnou ji však vzápětí činí francouzský spisovatel Alexander Dumas ml.

(1824-1895) romantickým románem Dáma s kaméliemi či italský skladatel Giuseppe Verdi (1813-1901) operou La Traviata.

Stříhají se sukně i vousy

Znovu módní trendy ovlivní poté, co v březnu 1882 Robert Koch (1843–1910) popíše bacil Mycobacterium tuberculosis a usvědčí tuberkulózu jako infekční onemocnění. Do práce módních návrhářů se ovšem tentokrát pustí lékaři.

V rámci jedné z prvních velkých zdravotních kampaní brojí například proti dlouhým sukním a vlečkám, které „zametají“ choroboplodné zárodky a přináší tak nemoc domů.

Pod palbou kritiky jsou i tuhé kostěné korzety, které zhoršují tuberkulózu, neboť omezují pohyb plic a krevní oběh.

Do módy jdou elastické „zdravotní“ korzety, sukně se zkracují, čímž se navíc důležitou součástí dámského oblečení stávají do té doby návrháři přehlížené boty. A protože k léčbě lékaři doporučují i opalování, bere za své móda bledé kůže.

Změnám se nevyhnou ani muži. Do nemilosti se dostávají do té doby módní mohutné vousy a extravagantní kníry nebo kotlety. „Nelze ani spočítat, kolik bakterií a škodlivých mikrobů číhá v pralese vousatých tváří,“ píše americký lékař Edwin Bowers (1871-?).

Doktoři jdou sami příkladem a zanedlouho už jsou hladce oholené tváře módním trendem a předností každého skutečného muže.