Už krátce poté, co Ferdinand I. Habsburský usedne v roce 1526 na český trůn, začíná zdejší obyvatelstvo lecčím štvát. Omezuje svobody, zvyšuje byrokracii, vypisuje daně. Lidé na něj začínají mít pořádný vztek.

Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) by si nejraději všechno řídil sám. Osekává vliv měst, což kladně přijímá šlechta. Některé daně sliby ale dodrží. Třeba ten, že se usadí v Praze.

Pobývá tu hodně, i když ne pořád, protože samozřejmě musí zajistit také správu rakouských zemí, Uher a samozřejmě i celé Svaté říše římské, jejímž je císařem.

Začíná navíc opravovat Pražský hrad, dokonce tu pro svoji manželku Annu Jagellonskou (1503–1547) staví letohrádek, aby se zde celé rodině i s dětmi lépe bydlelo. Kromě toho potřebuje finance i na další výdaje.

Drobnou šlechtu vyřadí ze hry

České stavy ale štve spoustou věcí. Nelíbí se jim ani Habsburkovo rozhodnutí z roku 1528, jímž zakazuje rytířské sjezdy. Od této chvíle se tyto sněmy nesmějí konat bez souhlasu panovníka.

„Poté, co král venkovskou šlechtu zbavil krajské úrovně sněmovní praxe, stačilo několik desetiletí a přirozená generační obměna, aby se zpravidla nezámožná venkovská šlechta fakticky ocitla na samém okraji politického života,“ vysvětluje současný historik Jaroslav Čechura mazanou Ferdinandovu strategii.

Panovník tímto krokem po městech úplně vyřadí ze hry další poměrně velkou sílu, která by mohla ovlivňovat události v jeho neprospěch. Dále si dělá nároky na těžbu drahých kovů u nás. Zasahuje i do daňového systému.

Překvapivě u nás totiž do roku 1534 pravidelný systém placení neexistuje. Zavést ho není tak snadné, ale samozřejmě za špatný výběr následuje trest, což se nelíbí ani městům, ani šlechtě.

Proto „ještě roku 1534 panovník rezignoval na vybírání daní, neboť postrádal prostředky, jimiž by k němu mohl královská města právě tak jako šlechtu účinně donutit,“ uvádí Čechura. Králi to ovšem na popularitě nepřidá. Naopak.

Zachová se velkoryse

V Litoměřicích mají čeští páni soustředit vojska, která vyrazí do boje proti luteránům v Sasku a zasáhnou tak do Šmalkaldské války (v letech 1546–1547). Ferdinandův příkaz však šlechta ignoruje, odmítá ho vojensky podpořit. Nechce bojovat na straně katolíků.

K odboji se připojí i některá nekatolická města. Odpor sílí. Na jaře 1547 tvoří opozici již téměř dvě třetiny české šlechty. A kromě Českých Budějovic, Plzně a Ústí nad Labem vystoupí proti císaři i všechna ostatní královská města.

Ferdinand se rozhodne v těžké situaci vyčkávat a udělá dobře. Když 24. dubna 1547 zvítězí vojska Svaté říše římské v bitvě u Mühlberka, Šmalkaldská válka definitivně končí. Ferdinand je na koni, přesto nehodlá českou šlechtu nijak výrazně ponížit.

Velkoryse jí proto nabídne, že když rozpustí svůj odbojný spolek a omluví se, vše bude odpuštěno. Bojechtivé panstvo rádo změní svůj názor. Pouze ti aktivnější šlechtici přijdou o část majetku, padnou také dva tresty smrti. K podobnému konci sami sebe odsoudí i ti, kteří utečou ze země.