Je to již dvaadvacet let, co africkou Ugandou zasáhla tragédie ohromných rozměrů. V pátek 17. března 2000 otřásla zdejším městem Kanungu obrovská exploze, jejíž epicentrum bylo v jednom z kostelů. Na místě zůstaly stovky roztrhaných těl.

Následné vyšetřování ukázalo, že nešlo o náhodu, a děsivý obraz zkázy měl snad ještě hororovější podhoubí.

Africká Uganda se příliš často do středobodu pozornosti světa nedostává. Stejně jako mnoho jiných okolních zemí si prošla obdobím krvavé diktatury, která v sedmdesátých letech připravila o život 300 000 lidí.

Trápila a trápí ji epidemie nemoci AIDS. Nevyhnula se jí občanská válka, kdy si pod pláštíkem náboženství někteří samozvaní vůdci nárokovali moc v zemi. Tím se ovšem bohužel Uganda příliš neliší od některých jiných zemí v regionu.

A právě s náboženstvím souvisí i příběh sekty, která sama sebe nazývala Hnutí pro obnovu Deseti přikázání Božích.

Kněz se 16 dětmi

V čele sekty stál jistý Joseph Kibwetere, ortodoxní katolický kněz a také politik, na ugandské poměry velmi dobře zaopatřený. Ač duchovní, měl se svou ženou 13 dětí a k tomu ještě další tři z mimomanželských poměrů.

V roce 1989 mu bylo padesát sedm let a podle svých slov měl několikrát vidění, ve kterém spatřil Pannu Marii. „Byl to zbožný člověk,“ popisoval Matthias Igusha, žák jedné ze škol, které Kibwetere na počátku 60. let založil. „Bylo to znát na jeho chování – chodil do kostela, staral se o nemocné.“

Kibwetere mohl být považován za úspěšného muže. Stal se inspektorem katolických škol v regionu a založil i své vlastní vzdělávací zařízení, ve kterém křesťanská víra hrála hlavní úlohu.

O několik let později, poté, co přešel do státních služeb a politiky, daroval pozemky, na nichž vyrostly dva kostely. „Nikdy jsme se nehádali,“ vzpomínala jeho manželka, rovněž učitelka, kterou si vzal v roce 1960. „Byl to mírumilovný člověk.“

Osudové setkání

Zlom v Kibwetreho životě nastal ve zmíněném roce 1989. Tehdy jej po jedné ze mší oslovily tři ženy – Credonia Mwerindeová, Ursula Komuhangiová a Angela Mugishaová, vůdkyně křesťanského uskupení vyznávajícího mariánský kult.

Členové této sekty byli přesvědčeni, že konec světa nastane v roce 1999 a jedinou spásou je přísný návrat k biblickému Desateru. Mwerindeová, podobně jako Kibwetere, tvrdila, že i ona měla zjevení Panny Marie, ve kterých Panna lkala nad hříšností lidí. Oba záhy zjistili, že jsou naladěni na stejnou notu.

Tak vzniklo Hnutí za obnovu Desatera božích přikázání. Kibwetre se prohlásil prorokem Božím, nicméně i nadále se považoval za katolíka. Ale jak stále více hlásal svůj přímý kontakt s Bohem či Kristem, tím více oficiálním církevním kruhům lezl na nervy.

Vše vyvrcholilo jeho exkomunikací v momentu, kdy Kibwetre začal hlásat, že nahrál rozhovor mezi Kristem a Pannou Marií. Ta měla podle jeho slov tvrdit, že apokalypsa je již za dveřmi.

Týraná rodina

Sekta zprvu s dvěma sty členy přebývala na Kibwetreho rodinné farmě. Jeho početná rodina z toho nebyla nijak nadšena a atmosféra zde začala houstnout.

„Vyrůstali jsme v krásném domě, v krásné rodině, dokud si ty lidi nepřivedl domů,“ řekl jejich syn, nyní stavební podnikatel a otec čtyř dětí, Juvenar Rugambwa.

Když se tři prapodivné ženy objevily poprvé, paní Kibwetere se zpočátku připojila k jejich aktivitám. Ale jak přibývalo stoupenců, rostlo mezi nimi a rodinou napětí.

„Když sem přišli, začali nás týrat a tvrdili, že jim Panna Maria řekla, že nás mají držet bez jídla a trestat nás,“ vzpomíná Rugambwa.

A tak se bránil, nejprve sám, později s podporou matky a sourozenců, proti lidem, kvůli kterým se podle svých slov cítil jako vězeň ve vlastním domě.

Rodina nakonec zvítězila. V roce 1992 se sekta a její vůdce sbalili a odešli do Kanungu. Kibwetere se domů již nikdy nevrátil.

Padající hadi a beton

Vyznavači sekty zatím řešili, jak bude blížící se apokalypsa vypadat. Podle jejich líčení, kterým lákali další přívržence, se měla otevřít nebesa a z nich začít padat gigantičtí hadi a kusy betonu.

Uniknout mohli jen vyvolení, pochopitelně ti, který si za své vzali učení sekty. Velkou výhody měli mít sami Ugnaďané, kteří jsou prý považováni za nový vyvolený národ.

Kult se usadil na nádherném pozemku a šířil své poselství i písemně, především prostřednictvím knihy Včasné poselství z nebe: Konec současných časů. Velká část je věnována Kibwetereho zjevením.

Svazek obsahuje temná proroctví o hladomorech a válkách, o vodě v řekách, měnící se v krev, a o jídle, měnícím se v jed.

Vyjmenovává problémy, které postihnou konkrétní země, například Mosambik má být zničen vlastní mašinérií či Japonsko bude čekat nekonečný déšť.

Zánik světa, který nepřišel

Novodobou Noemovou archou se měla stát právě farma v Kanungu. Život zde byl tvrdý, obyčejní lidé zde žili jako otroci, kterým kromě modliteb nebylo dovoleno mluvit. Pravidelný půst, zákaz sexu nebo i mýdla, otrocká práce, to vše je mělo vést ke spáse.

Jenže spása nepřišla. Když 31. prosince 1999 k žádnému konci světa, k žádnému strašlivému Armageddonu, nedošlo, bylo to pro zhruba 3000 členů sekty nevýslovné zklamání. Komunitou to otřáslo, žádný rozpad se ale nekonal.

Mnoho sektářů odešlo, jejich zmizení však vůdci vysvětlovali jejich nanebevstoupením. Záhy navíc začali přicházet noví členové, z nichž mnozí se dostavili 17. března 2000 do kostela sekty, kde v extatickém vzrušení do ochraptění opakovali modlitby. Ve 12:45 pak okolím otřásl výbuch a kostel vzplál.

Krvavé finále

Policisté a hasiči, kteří na místo ihned přijeli, spatřili apokalyptický výjev. Roztrhaná a spálená těla se mísila s troskami kostela. „Jen u dvou nebo tří těl jsme byli schopni poznat, jestli je to muž, nebo žena.

Zbytek už ani neměl tvar lidského těla,“ prohlásil policejní mluvčí Asuman Mugenyi. Identifikace nebyla možná a vyšetřovatelé nakonec pouze odhadli, že v kostele zahynulo kolem 500 lidí včetně stovky dětí.

Koberce a stěny kostela byly napuštěny benzinem, hořlavinou se potřeli i někteří lidé.

Hrůzám však nebyl konec. V okolí policisté nalezli těla dalších stovek obětí. Mnozí z nich byli zavražděni – šlo mimo jiné o ty, kteří na farmu přijeli za svými blízkými, aby je přemluvili k návratu. Na tělech bylo patrné násilí včetně stop po ranách sekerami.

Co se onoho dne a ve dnech předchozích na farmě dělo, zůstává do značné míry záhadou.