Skip to content

Erich Priebke: Do svých vojáků nalije koňak a poté vyráží vraždit

Čtyřiadvacátý březnový den roku 1944 se stane bolavým dnem italských dějin. Odehraje se totiž doslova peklo v Ardeatinských jeskyních kousek za Římem. O něm se zpočátku mlčí. Až pach mrtvol nevinných Italů odhalí naprostou bezcitnost a ukrutnost, na které se podílí i esesák Erich Priebke.

Mladý Erich Priebke (1913–2013) neprožívá zrovna nejjednodušší dětství, oba rodiče mu zemřou ještě jako malému chlapci, a tak mu výchovu chtě nechtě poskytne jeho strýc. Zda je jeho výchova autoritativní a přísná, a proto má muž později sklony k bezcitnému a chladnému jednání, nelze s jistotou říct. Jisté je však to, že Priebke nastupuje cestu kariérního nacisty už ve svých třiadvaceti letech, v roce 1936 se nadšeně připojí k tajné státní policii – gestapu.

Priebke je za převelení do Říma rád.

Krvavá předehra
Jeho „nejslavnější“ den se má ale odehrát ve zcela jiné funkci. V průběhu druhé světové války se Priebke stane příslušníkem jednotek SS v hodnosti kapitána a v roce 1941 je vyslán do italského Říma. Itálie je sice za války věrným německým spojencem, avšak v roce 1943 je fašistický režim diktátora Mussoliniho (1883–1945) svržen a následně jako odveta do země vtrhnou německé jednotky. V pohledu nacistů je italský národ, dosud prezentovaný jako potomek antické římské říše, degradován na úroveň podlidí.
Němci se v Itálii musejí potýkat s desítkami případů partyzánských záškodnických akcí. Obzvlášť jedna se vyvede dokonale. Píše se 23. březen 1944 a po ulici Via Rasella v Římě pochoduje rota třetího praporu Bozenského pluku SS. Ve chvíli, kdy vojáci procházejí kolem nenápadného metařského vozu, mašírování ukončí obří exploze. Nálož připravená partyzány roztrhá desítky těl esesáků na kusy. Životy dvaačtyřiceti příslušníků SS však okupanti hodlají krutě pomstít…

Shromáždit stanovený počet odsouzenců na smrt nebylo vůbec lehké.

Vypalte celou čtvrť!
Vojenský velitel Říma Kurt Mälzer na místě tragédie žádá tvrdý trest – oheň a krev! Rozčilený a podnapilý generál chce podminovat celý pouliční blok a vyhodit domy nevinných občanů do povětří. Když se o masakru dozví Adolf Hitler, nápad Mälzera se mu zdá sympatický. Jen nechce troškařit a do povětří by nejraději vyhodil ne jen jednu ulici, nýbrž celou římskou čtvrť. K tomu by jako třešničku na dortu chtěl postřílet za každého jednoho Němce padesátku Italů. Přes možné hrozivé scénáře nakonec zvítězí jiný postoj – za jednoho zabitého Němce padne deset Italů, navíc půjde o italské vězně. Háček nastává ve chvíli, když pohlaváři zjistí, že v celách sedí pouhých šestnáct lidí. Kde sehnat zbytek?

Nacistická bestie v podobě Kepplera je po válce dopadena.

Berte všechny
Cesta k největší nacistické ohavnosti v Itálii je umetená. Šéf římského gestapa a přímý nadřízený Priebkeho Herbert Kappler (1907–1978) se s úkolem příliš nemaže. K oné šestnátce přihodí ještě 75 Židů a několik mužů, kteří se v době atentátu nacházeli na ulici. Kandidátů na smrt je však stále málo. Řady proto doplní „podezřelými“ italskými vojáky, příslušníky římské inteligence a dalšími nevinnými, které dodá i sám Priebke. S takto sestaveným seznamem už je Kappler spokojený. „Kdo odmítne střílet, bude pohnán před tribunál SS,“ pohrozí svým podřízeným poté, co jim seznam s úsměvem předá. Nacisté jednají rychle a kandidáty naženou před palác Barberini rychlostí blesku. Svou roli hraje i strach z hněvu Hitlera, který nařídil, aby msta byla vykonána do 24 hodin od partyzánského atentátu. Náklaďáky poté s nebožáky odjíždějí z Říma.

Římská ulice Rasella po pumovém atentátu, který cílil na německé vojáky.

Koňak na zabíjení
Celá akce má proběhnout bez jakéhokoli vzbuzení pozornosti ze strany veřejnosti. Náklaďáky proto vyrazí po silnici Via Ardeatina do řídce osídlené zemědělské oblasti kousek od města. Když zastaví, esesmani zjišťují, že se přepočítali. Podle instrukcí měli zajmout 330 lidí, z nákladních prostor se však vypotácí 335 Italů! Nyní už velitel akce Erich Priebke to sice bere na vědomí, ušetřit však oněch pět životů rozhodně nehodlá. Priebke poručí svým poskokům, aby postupně ve skupinkách po pěti naháněli nešťastníky do útrob jeskyně. Následuje neskutečné trápení. A to nejen na straně obětí. Většina důstojníků totiž nikdy předtím nezabíjela. Kappler to ví, a proto je na výpravu vybaví láhvemi vybraného koňaku na zklidnění nervů budoucích zabijáků!

Takto dnes vypadá místo, kde se nechutné zvěrstvo odehrálo.

Mdloby z mrtvol
Priebke vrahy instruuje podle předem daných pokynů. Svázané oběti musejí pokleknout zády ke střelci. Střelec musí zamířit přesně do oblasti mozečku – správně mířená rána totiž stoprocentně ukončí život vězně a na žádného se nevyplýtvá ani kulka navíc. Zadání kalí přítomnost několika mrtvol z minula, na které poklekají nově přivezení nebožáci. Ještě před postřílením všech obětí se znovu rozhoduje, zda má o život přijít i pět přebývajících osob. Jelikož ale převáží vůle jeskynní masakr ututlat, zastřeleni jsou i oni. Jednomu z důstojníků koňak na posilněnou nestačí a při pohledu na rostoucí kopec mrtvol omdlí. Nepomůže tak ani s následným nashromážděním mrtvých těl na několik kup, kdy každá dosahovala výšky asi jednoho metru! Nejmladší oběti je pouhých 14 let. Přítomní ženisté ještě na závěr podminují vstupy do jeskyní.

Vzpomínkový ceremoniál před Ardeatinskou jeskyní

Tutlání vychází
Vše vyšlo výborně,“ libuje si Priebke. On sám prý zastřelil jen dva muže. „Ardeatinské jeskyně byly pro Židy strašné, pro mne to však byla maličkost, která se ztratila ve všem dalším – bombardování Drážďan, Hirošimě, mých mrtvých přátel, prohrané válce. Byl jsem voják a nikdy jsem si nemyslel, že to byl zločin,“ hájí se později před soudem. Priebke se však přepočítává podruhé, střelbu z jeskyní pár lidí uslyší. Spojí si ji navíc s neuvěřitelným zápachem linoucím se později směrem od jeskyní. Rodinám obětí bylo namlouváno, že se jejich blízkým nic nestalo. Sice všichni zmizeli, ale jistě jsou v pořádku! Už po týdnu nesnesitelného zápachu se ale do míst vydá nejprve dvojice kněží a následně i chlapci z nedaleké chudinské čtvrti. Klepy o mrtvolách, jež kněží objeví v nedaleké jeskyni, se rychle šíří Římem. Donesou se i k esesmanům, kteří nelení a miny u vstupů do jeskyní odpálí.

Těla jsou nalezena až 4. června dvěma hasiči, kdy oblast již čistí spojenecká vojska.

Priebke před soudem nepociťuje lítost ani odpovědnost za masakr.

Úspěšná kariéra
Priebke vezme nohy na ramena a za pomoci vatikánského cestovního pasu pláchne do Argentiny, kde se vypracuje na úspěšného hoteliéra. Navíc se stane ředitelem německé školy v horském resortu Bariloche. Pohodový život si i s celou svou rodinou užívá takřka 50 let. Dopaden je s pomocí televizních reportérů až v roce 1994 a u italského soudu, kam je o rok později vydán, stane v roce 1996. To je Priebkemu už čtyřiaosmdesát let… Nutno podotknout, že Priebke je prvně odsouzen v nepřítomnosti už v roce 1948. Rozsudek si osobně vyslechne až v roce 1997, kdy je poslán nejprve na 15 let do vězení. To vzbudí obrovskou vlnu nespokojenosti. O rok později soud sáhne k trestu přísnějšímu, doživotí! To si však kvůli podlomenému zdraví může odpykat v pohodlí domova, tentokrát v Římě. Že ale nepůjde o úplný klid, ukážou jeho sté narozeniny. Ty Priebke slaví v červenci 2013. Před jeho dům se nahrnou členové židovských organizací a komunit a spousta dalších rozhořčených protestantů. Při protestu nezapomenou přečíst seznam všech obětí jeskynního masakru. Se staříkem ani tento akt nepohne, do své smrti skutečně nikdy neprojeví ani špetku lítosti za své činy. Erich Priebke umírá 11. října 2013 v Římě. Jeho právník ještě před Priebkeho smrtí prohlásí, že popel jeho klienta bude rozprášen v Argentině.

Foto: Wikimedia.org. Autor: Miroslav Horký
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Osobnosti
Zobrazit více …