Už jako batole miluje František přehlídky před kasárnami a vojenské uniformy. Ve dvou letech má malou pušku i šavli. Nasednout na koně se ale jako malé dítě trochu bojí. Svůj strach překoná jedině díky obrovskému sebeovládání.

Budoucí císař František Josef I. (1830-1916) umí také výborně kreslit, sbírku vojenských skic tužkou věnuje ve svých třinácti letech jednomu z vychovatelů. Hudební talent nemá, i když i ten se v habsburském rodě vyskytuje (Leopold I. dokonce psal opery). „Císařskou hymnu poznával jen podle toho, že během prvních taktů se všichni přítomní zvedali ze svých míst,“ tvrdí někteří autoři jeho životopisů.

Telefonní linka na WC
Mocnáři ve své práci nevyužíval ani moderní novinky. Odmítl mít na svém pracovním stole telefon, proto když byl v Hofburgu zapojován první aparát, skončil na toaletě. Jeho komorník vypráví historku, jak jednou, když císař seděl na záchodě, telefon zazvonil. Císař vykřikl: „Počkat.“ Zvonění neustávalo, a tak panovník zavolal: „Ketterl, pojďte sem a podívejte se, kdo to tady zvoní jako blázen.“

Ani další technická vymoženost – auto – mu nepřirostla k srdci. Poprvé se císař sveze autem v lázních v Ischlu, když 12. srpna 1908 navštíví v hotelu anglického krále Eduarda VII. (1841–1910). Ten mu navrhne společnou vyjížďku a pošle pryč jeho kočár. Císaři nezbývá než nasednout do Eduardova modrého automobilu Züst s obsahem 50 koňských sil. Rychlostí 30 kilometrů v hodině dojedou do vesnice Weißenbach u nedalekého Atterského jezera. „Jízda autem byla celkem příjemná, ale moji lipicáni jsou mi stejně milejší,“ zhodnotí svůj zážitek.

Knihař nečte knihy
Každý Habsburk se podle rodové tradice měl symbolicky vyučit nějakému řemeslu. Vláda některých panovníků totiž skončila převratem a oni, pokud vůbec přežili, trpěli bídou. Když se ale muž vyučil, mohl vydělávat peníze, což mělo jim i jejich rodinám zajistit finanční příjem. František se rozhodl pro knihařství, ale o knihy vůbec nečetl. Nejspíš měl dost čtení nevyřízených listin.

Dárek k narozeninám
I když císař svým ženám bohatě platí, je jinak šetrný. Protože nechodí nakupovat, nemá tušení, kolik co stojí. Když ho jednou nejmladší bratr Ludvík Viktor (1842–1919) na své narozeniny žádá, jestli by místo dárku mohl dostat peníze, František nařídí úředníkům, aby mu věnovali pět zlatých. Nejvyšší hofmistr (správce dvora) princ Hohenlohe poznamená:

„To je přece trochu málo!“ Vládce odpoví: „Dejte mu tedy padesát tisíc!“ Hohenlohe pro změnu namítne, že je to moc.

Nemá smysl pro módu
Pokud myslíte si, že císař vlastnil spoustu luxusních šatu a bot, mýlíte se. V jeho případě platila stará pravda, že vojáci, kteří jsou v uniformě dokonale oblečení, vypadají v civilu hrozně. František Josef sice věděl, která vojenská čepice patří k jaké uniformě, ale klidně si vzal k zelenému kabátu červenou kravatu.

Každý rok po Vánocích probíhala dražba panovníkových osobních věcí. Ke koupi byly například jeho košile, ponožky, hřebeny, ale i mycí houby a zbytky mýdla. Velký zájem byl o použité zubní kartáčky. Peníze z dražby dostali sloužící. Císař si také podle záznamů celý život udržuje štíhlou postavu. V letech 1907–1914 má kolem 62 kilogramů, deset dní před svou smrtí dokonce pouhých 56!