„Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela, neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl,“ zoufá si v roce 1306 po vraždě krále Václava III. zbraslavský kronikář. Úplně přitom zapomíná na nemanželského královského syna Mikuláše.
„Právem, království, lkáš: neb králů českých již sedmi, ejhle, zbaveno jsi a ovdovělo jsi bídně,“ popisuje situaci Petr Žitavský (po r. 1260 – 1339) ve zbraslavské kronice.
Jediným mužským přemyslovským potomkem, který po tragickém 4. srpnu 1306 zbývá naživu, je Mikuláš I. Opavský (1255 – 1318), syn z nemanželského vztahu českého krále Přemysla Otakara II. (kolem roku 1233 – 1278) a dvorní dámy Anežky z Kuenringu (asi 1236 – ?).
Levoboček si ale musí svoje místo na slunci zasloužit.
Moc mu nepomůže ani papežský dispens z nemanželského původu, protože listina, kterou papež Alexandr IV. (1185/1199 – 1261) v roce 1260 legitimizuje Mikuláše a jeho dvě sestry, říká, že „žádné z těchto dětí nemá v budoucnu právo usednout na český trůn.“
Levobočka nechce král ani šlechta
I když mu otec zajistí vládu nad Opavskem, stejně o ni musí bojovat nejdříve s nevlastní matkou, královnou-vdovou Kunhutou Uherskou (1245 – 1285) a jejím milencem a pozdějším manželem Závišem z Falkenštejna (1250 – 1290), potom i se svým nevlastním bratrem, českým králem Václavem II. (1271 – 1305).
„Opavsko náleží vám,“ ukončí spor smírně Václav, ale už má připravený mazaný plán. „Pošlu bratra vyjednávat do Polska a tím ho uklidím z cesty,“ rozhodne král a schopného sourozence se načas zbaví.
Mikulášovi se nevede o moc lépe ani po návratu z cest zpátky na Opavsko. „Neshody s místní šlechtou ho přinutily opět odejít. Své dny dožil za zdmi minoritského kláštera v Brně,“ líčí neslavný Mikulášův osud současná česká historička Jana Konvičná.
Zpřetrhané kontakty
Větší štěstí má levobočkův syn Mikuláš II. Opavský (asi 1288 – 1365), který ještě za otcova života získává od krále Jana Lucemburského (1296 – 1346) Opavsko jako dědičné léno.
Svoje diplomatické umění úspěšně uplatní na dvoře Jana i jeho syna, císaře Karla IV. (1316 – 1378).
„Budete prosazovat naše zájmy ve Slezsku,“ kladou mu srdce oba Lucemburkové, a když v roce 1336 po smrti knížete Leška (1290/1292 – 1336) osiří knížecí trůn ve slezské Ratiboři (dnešní Polsko), získává ho za odměnu společně s vévodským titulem.
Nitky kontaktů opavských Přemyslovců s pražským dvorem se ale smrtí Karla IV. a Mikuláše II. zpřetrhají.
Opavsko-ratibořský vévoda Jan I. (kolem 1332 – 1380/1382), první ze čtyř synů Mikuláše II., se sice ještě snaží v Praze prosadit, ale příliš se mu nedaří.
Černá ovce ničí rodinu
Dělením rodového majetku na menší a menší území pro syny klesá moc opavských Přemyslovců a rostou jejich dluhy. Někteří členové rodu nejsou zrovna příliš schopní a navíc postrádají ambice zapojit se do politiky.
Objevuje se mezi nimi dokonce i černá ovce, vévoda Arnošt († 1464). Marnotratník v polovině 15. století prodává svůj podíl a prohýří i dědictví svých synovců.
„Žádám vás o útočiště a přístřeší,“ obrací se potom na krále Jiří z Poděbrad (1420 – 1471). Ten mu na svém dvoře sice ochotně poskytne domov, ale zároveň šikovně využije situace.
Když hledá rodovou základnu pro své potomky, do oka mu padne právě bohaté Opavsko a jeho syn Viktorín z Poděbrad (1443 – 1500) se díky výhodnému obchodu stává opavským vévodou.
„Politicky hráli marginální roli, prosazovali se jenom v lokálním měřítku a vymřeli v roce 1521,“ uvádí o knížatech z Opavy, Hlubčic, Krnova a Ratiboře český historik Josef Žemlička (*1946).
Posledním členem rodu se v roce 1506 po smrti svých starších bratrů Mikuláše VII. (asi 1483 – 1506) a Jana VI. (asi 1484 – 1506) stává Valentin (1485 – 1521), kterému kvůli tělesné vadě přezdívají Hrbatý.
Dobové kroniky nám toho o něm moc neprozrazují, jenom ratibořské anály se zmiňují, že vynikal „velkou vznešeností, moudrostí a čistotou mravů.“ Valentin se snaží obnovit dávnou slávu rodu a k Ratiboři se mu povede připojit bohumínské panství. Víc už ale bohužel nestihne.
Hořký konec rodu
O Valentinově konci 13. listopadu 1521 nemáme žádné podrobné zprávy.
I bezvýznamný požár františkánského kláštera a pár domů na předměstí Ratiboře o dva roky dříve stál dobovým kronikářům za větší pozornost než zánik přemyslovské dynastie, kterou Valentinovi ratibořští současníci považovali jenom za jeden z mnoha nevýznamných šlechtických rodů, vládnoucích ve Slezsku.
Hrbatého hrob odhalil teprve výzkum, probíhající v roce 1997 v dominikánském kostele sv. Ducha v Ratiboři.
„Hrob posledního knížete byl ozdoben železným mečem položeným na rakvi a rituálně zlomeným na znamení vymření dynastie.
Tento meč byl analyzován znalcem zbraní Marianem Głoskem z Lodži, který odhadl stáří meče na léta 1480 – 1520,“ doplňuje polská archeoložka Krystyna Kozłowská.
