Skip to content

Bojovnice proti předsudkům: První Japonka v Evropě se vdávala otci navzdory

Na jaře roku 1896 drncají po cestě z Domažlic do Poběžovic vozy plné obrovských zavazadel. Vesničané se sbíhají, aby si prohlédli podivný průvod. Upoutá je mladá Asiatka ve zvláštním květovaném oděvu. Prohlížejí si ji se směsicí nedůvěry a zvědavosti.

Kočáry míří k západočeskému zámku Poběžovice, sídlu rodu Coudenhove-Kalergi. Do Čech právě přijíždí hrabě Jindřich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se svojí manželkou Mitsuko, rozenou Aoyamovou (1874 – 1941). První Japonka, která se rozhodla usadit v Evropě, to v Čechách nebude mít lehké. Nezbude jí než bojovat s nedůvěrou okolí a po předčasné smrti svého manžela si vydobýt své místo na slunci. Jindřich se věnuje diplomatické službě, a když ho v roce 1891 přeloží jako rakousko-uherského legačního radu (pracovník vyslanectví – pozn. red.) do Tokia, má už za sebou působení v několika exotických zemích.

Tvrdý pád z koně

Zimní den roku 1891. Mladý diplomat právě spěchá na důležitou schůzku na rakousko-uherském vyslanectví. Na tokijské ulici míjí starožitnictví, které patří Kichačimu Aoamovi. V tom jeho kůň sklouzne po kusu ledu. Než se mladý diplomat vzpamatuje, přistane na tvrdé zemi. Syká bolestí. Z domu vyběhne krásná dívka, která nehodu viděla z okna. Skloní se k němu. „Nestalo se vám nic?“ ptá se starostlivě. Hned nechá poslat pro lékaře. Sedmnáctiletá dcera obchodníka se starožitnostmi a olejem Mitsuko je na Japonku dost vysoká, má pleť barvy slonové kosti, oválný obličej, plné rty, jemný nos a černé vlasy s modravým leskem. Jindřichovi stačí podívat se do jejích tmavých očí a okamžitě se zamiluje. Jeho sen stát se vyslancem nebo dokonce ministrem zahraničí se rázem rozplývá v nedohlednu. Je mu jasné, že sice bude schopen žít bez kariéry, ale ne bez Mitsuko. V Aoyamově starožitnictví se stává častým hostem.

Z manželství Mitsuko a Jindřicha se narodí syn Richard Coudenhove-Kalergi, známý stoupenec myšlenky sjednocené Evropy.

Ďábel mu odvede dceru

Otec dívky svolí, aby se stala služebnou v salonu vyslanectví. Proti vzdělání žen sice v Japonsku panují předsudky, ale když se dcera dostane jako pomocnice do rodiny v nejvyšších společenských kruzích, považují to čest, protože se učí společenskému chování. Když ale Jindřich Kichačiho požádá o ruku jeho dcery, všechny tím šokuje. Japonsko se sice otevírá západnímu světu (období Meidži, 1868 – 1912 za vlády císaře Mucuhita), ale přesto jde o krok, který se příčí starým japonským tradicím. Ayoama žádost odmítne.

Pár ale vytrvale vzdoruje a prosadí si svou. Micu se nechává pokřtít jako katolička a přijme jméno Marie Tekla. Svatba proběhne 16. března 1892. Současný japonský historik Ki Kimura líčí Kichačiho vztek: „Jak najdu před svými předky slova omluvy za to, že jsem si nechal dceru ze ctihodného rodu Aoyamů odvléci cizím ďáblem?“ zuří prý otec. Podle Kimury dceři neodpustil a zakázal jí přístup do rodného domu. Jejich syn Richard Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972), známý stoupenec myšlenky spojené Evropy, ale tvrdí opak: „Ve skutečnosti došlo k happyendu a otec se smířil s dcerou, která na něm po celý život lpěla velkou láskou.“

Micu se nechává pokřít jako katolička a bere si jméno Marie Tekla.

Boj o závěť

Pár i s dvěma syny Hansem (1893 – 1965) a Richardem v roce 1896 odplouvá z Japonska. Usadí se v rodinném sídle v Poběžovicích, kde si pořídí dalších pět dětí. „Micu Coudenhove sice přijala západní kulturu, nikdy se však s evropskými poměry zcela nevyrovnala,“ vysvětluje současná česká historička Ladislava Váňová. Když Jindřich v roce 1906 zemře na infarkt, manželova rodina se postaví proti ní. Bojí se, že s dětmi odejde do Japonska. Popřou proto platnost závěti – dědictví i poručnictví dětí. Jenže Micu se s pomocí advokátů hlásí o svá práva. „Zvítězila na celé čáře,“ vzpomíná syn Richard, jak se z mírné a podřízené japonské ženy změnila v despotickou bojovnici. Ani léta první světové války 1914 – 1918, kdy proti sobě Japonsko a Rakousko-Uhersko stojí jako nepřátelské mocnosti, pro ni nejsou žádný med. Vycestovat do rodné země nemůže.

Mitsuko se z mírné a poddajné ženy mění v tvrdou bojovnici za svá práva.

Ironií osudu zůstává, že to co sama dokázala, vzepřít se tradicím, svým dětem vytýkala. Neshodla se s manželkami svých synů, operní zpěvačkou a židovskou krasojezdkyní, dceři Idě vyčítala feministické názory. Ve stáří ji snesla jenom dcera Olga, která ji v roce 1941 nechává pohřbít na hřbitově ve vídeňském Hietzingu. „Občas najdeme na jejím hrobě láhev sójové omáčky,“ říká její vnučka, známá rakouská novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi. Jde o podobnou tradici, jako u Židů, kteří dávají na hroby kameny. Pro Japonce je totiž odvaha, s jakou se vydala do neznámé země, pořád velkým symbolem.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Osobnosti
Zobrazit více …