„Odsuzuji vás k hrdelnímu trestu,“ zazní 23. ledna 1534 v Praze z úst předsedy komorního soudu Vojtěcha z Pernštejna. „Co si to dovolujete? Nechat popravit mne, urozenou ženu?“ vykřikne Kateřina z Komárova. Do poslední chvíle nevěřila, že se jí něco takového může stát…
Vojtěch z Pernštejna (1490 – 1534) ale rozsudek nechává okamžitě zaznamenat: „odsouzena byla hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí,“ jak píší dobové prameny.
Na vražedkyni, právě usvědčenou ze sadistického umučení minimálně čtrnácti poddaných, které podle zpráv například „řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila…,“ už si kat může začít brousit popravčí sekeru… Nakonec je ale odsouzena k popravě vyhladověním.
Vzteklá bestie
Kateřina z Komárova a na Pičíně († 1534), manželka karlštejnského purkrabího Jana Bechyněho z Lažan, zuří. Vzápětí se otočí na Vojtěcha: „Proklínám vás do konce vašich dnů! Jestli mám zemřít, vezmu vás s sebou,“ blýskne po něm zlým pohledem.
Několik silných mužů ji stěží zvládne zkrotit a vyvést od soudu zpátky do vězení. 27. února 1534 ji otvorem spouštějí do pražské věže Mihulka a na její tělo už se těší smečka vyhladovělých krys. V krutých mukách čekat na smrt. Ta přichází 15. března.
Dobové záznamy tvrdí, že „měla zběleny vlasy a prsty okousané, možná od krys neb z hladu.“
Příliš rychlý pohřeb
Uplynou ale stěží dva dny a na věčnost kupodivu odchází i její soudce Vojtěch. Měla v jeho konci Kateřina prsty? Vojtěchova neočekávaná smrt vzbuzuje otazníky. Umírá ráno 17. března 1534 ve svém paláci na Hradčanech.
Následuje jenom krátká bohoslužba v Týnském chrámu a rakev už během noci putuje do Pardubic, které jsou hlavním sídlem Pernštejnů. Druhý den je tělo uloženo do rodové hrobky v kostele sv. Bartoloměje.
Neobvyklé je, že byl hned pohřben a jeho tělo nevystavovali, jak bylo tradicí. Přípravy na pohřeb a obřady u vysokých zemských úředníků totiž tenkrát trvaly klidně i několik týdnů. Mělo to nějaký důvod?
Byly na jeho tváři nebo těle stopy, které naznačovaly, že smrt nebyla přirozená?
Neporuší posmrtný klid
Leccos by mohly prozradit Vojtěchovy ostatky. Když se v roce 1995 vyměňuje v pardubickém bartolomějském kostele podlaha, do práce se zapojují i archeologové, kteří odkrývají pernštejnské pohřebiště.
Odborná komise, která průzkum provádí, ale spatří jenom ztrouchnivělá prkna a kosti. Dovnitř k Vojtěchovým ostatkům nakonec nikdo nevejde, odborníci jenom spustí dolů optickou sondu.
„Prý proto, že nebylo žádoucí manipulovat s ostatky zemřelých, když na podrobný antropologický výzkum tehdy nebyly dostatečné finanční prostředky ani technické vybavení,“ uvádí současný historik Petr Vorel.
Dostal tuberkulózu?
Historik PhDr. Jiří Kotyk nevylučuje, že Pernštejn zemřel na TBC kůže.
Svůj názor opírá o zprávu z archívu českobratrské církve z roku 1534: „Umřel B. Michal Wegs, Němec, z Nisy rodem v Lanškrouně, mnich byl prvé a kněz římský, potom knězem u bratří, byl člověk tvrdý, počal byl zase proti bratřím povstávati a s kněžími se přízniti.
Potom pan Vojtěch z Pernštejna nakrmil ho vlkem, i s knězem oba umřeli.“ Výrazem vlk (latinsky lupus) se tehdy označuje kožní nemoc. TBC na kůži má podobu žlutohnědých skvrn nebo šupin, nemocný tedy vypadá dost nevábně.
Nechtěli Vojtěcha po smrti vystavovat kvůli tomu? Pro TBC mluví i skutečnost, že Vojtěchův synovec stejného jména, který umírá v roce 1561 jako devětadvacetiletý, si v dopise českým bratřím stěžuje, že trpí „prašivostí“.
