Viktoriánský člověk chtěl mít doma krásnou zelenou. Čím zářivější, tím lépe. Jenže aby tapety získaly tehdy oblíbený smaragdový odstín, výrobci do nich přidávali arsen.

Takže zatímco dámy obdivovaly elegantní stěny a pánové se chlubili vkusně zařízeným salonem, chemie si v koutě tiše mnula ruce. Domov totiž mohl být nejen útulný, ale také poněkud jedovatý.

V roce 1775 švédský chemik Carl Wilhelm Scheele (1742-1786)připravuje výrazně zelený pigment, který obsahuje arsen. Barva je nádherná, sytá a dokonale odpovídá vkusu 19. století.

Arsenové pigmenty se proto dostávají do tapet, barev, látek, hraček, umělých květin i dalších dekorací. Viktoriánská domácnost tak může být vyzdobena takřka od podlahy ke stropu látkou, o které dnes víme, že je toxická.

Historické výzkumy potvrzují, že arsenové pigmenty byly v tehdejších tapetách skutečně běžné, zejména v zelených odstínech. Problém přichází ve chvíli, kdy se pigment začne z tapety uvolňovat. Může se dostávat do prachu nebo se drolit z povrchu.

Ve vlhkých místnostech navíc vznikají podmínky, které vedly vědce k úvahám o působení mikroorganismů a těkavých arsenových sloučenin.

Podivné nemoci

Právě tady začíná příběh podivných nemocí. Lidé trpí bolestmi břicha, nevolností, slabostí, zvracením nebo kožními problémy. Lékaři si postupně všímají zvláštního pravidla: pacientovi se udělá špatně doma, ale mimo něj se mu uleví.

Když se vrátí do svého krásného zeleného pokoje, potíže se mohou vrátit také. Někteří lékaři dokonce popisují vlastní zdravotní problémy po instalaci arsenových tapet.

Děti umírají, lékaři hledají viníka

Jeden z nejotřesnějších případů se odehrává v londýnském Limehouse. V roce 1862 umírá tříleté dítě z rodiny Turnerových a podobné zdravotní problémy postihují i další děti.

Do případu se dostává toxikolog Henry Letheby a zjišťuje, že dětský pokoj je vytapetovaný zelenou tapetou obsahující značné množství arsenu. Historické prameny uvádějí, že děti tapetu trhaly a olizovaly.

Případ se dostává k soudu, ale porota tehdy nepřijímá vysvětlení otravy a smrt přisuzuje přirozeným příčinám.

Změny na očích a nehtech

Ještě bizarnější je případ devatenáctileté Matildy Scheueur. Ta pracuje s arsenovým pigmentem při výrobě umělého listoví a dekorací. Opakovaně onemocní a v roce 1861 umírá. Dobové zprávy popisují mimo jiné změny na očích a nehtech.

Její případ pomáhá upozornit veřejnost na to, že nádherná zelená barva není zrovna synonymem zdravého pracovního prostředí. Nejde přitom pouze o dělníky.

Arsen se dostává i do domácností a lékařské zprávy postupně přinášejí další svědectví o lidech, kterým se po odstranění zelených tapet zdravotní stav zlepší.

Největší ironie celé módy?

Nebezpečí už tehdy někteří odborníci tušili, přesto se arsenové tapety vyráběly dál. Dokonce i slavný designér William Morris (1834-1896), jehož vzory dodnes obdivujeme, dlouho odmítal obavy z arsenových tapet jako přehnanou paniku.

Teprve postupně se začaly prosazovat bezpečnější pigmenty a arsen z výroby tapet během 19. století mizí. Historici přitom upozorňují, že přesný počet lidí, kteří skutečně onemocněli nebo zemřeli právě kvůli arsenovým tapetám, dnes už určit nelze.

Takže až někdy budete obdivovat starou viktoriánskou zelenou tapetu, můžete ji pochválit. Pro jistotu se jí ale nedotýkat.