Babička se ptá vnoučka, co by chtěl za povolání. Volba je jednoduchá: Policajt. Nebo Kosmonaut. Kovboj! Rytíř Jedi! Ale nakonec to vyhraje zase popelář. Frajer, co jezdí s parádním velkým autem a navíc, a to je nejvíc cool, může jezdit na stupátku!
A popeláři jsou frajeři už od roku 1785. Z toho roku pochází nejstarší doklad o svozu odpadu z pražských Hradčan a Malé strany. Ve smlouvě se třeba píše:
„pacholek má píšťalkou znamení dáti, aby lidé v domech mající smetí je mohli k jeho vozu přinésti.“ Hrabě Karel Chotek (1783–1868) už jako nejvyšší purkrabí Českého království nasadí síly k zlepšení života ve městech, zejména v Praze.
Nechává zakládat okrašlovací spolky, buduje kanalizaci, přikazuje vydláždit ulice a v roce 1838 vydává i Řád o čištění ulic pro hlavní město Prahu. O dva roky později Prahu následuje i Brno a pak i další česká města.
Ať se práší za kočárem!
Na přelomu 19. a 20. století jsou vozy otevřené, popeláři se ohlašují zvonky nebo píšťalkami – jde o takzvanou vyzváňku – a lidé vyhazují odpadky přímo na korbu.
Na některých místech se dají najít všelijaké bedničky, staré sudy, krabice, což není nijak zvlášť estetické. A navíc vysypávání odpadků znamená i obrovská a dusivá oblaka zvířeného popela – ten totiž tvoří v té době podstatnou část odpadu.
Proto se pacholkům, kteří odpadky sváží, začne logicky přezdívat popeláři. Ještě v roce 1920 jezdí po Praze kolem 170 takových vozů. Smetí se pak vyveze za pražské hradby, kde jsou skládky, které utěšeně rostou. Před popeláři tak stojí hned dvě výzvy: jak vyřešit nepořádek při svozu a jak vyřešit nepořádek po svozu.
Popelnice do každé rodiny
Od dvacátých let tak města zavádí systém výměnných nádob. Popelář už odpadek nevysypává, ale odváží rovnou celé popelnice. Od počátku třicátých let se zejména v pražských ulicích objeví první KU-KA vozy:
zkratka odkazuje na název firmy Keller und Knappich Augsburg, která přichází s patentem na opravdický popelářský vůz. Popelnice jsou bezprašně vysypány, a díky spirálovému lisu je odpad rovnou zhutňován, vejde se ho víc.
Systém se u různých popelářských vozů používá dodnes.
Během období první republiky jezdí po ulicích zejména Pragovky, od padesátých let je pak typickým popelářským vozem Škoda 706 RT. Kromě Kuka vozů, které vyváží malé kulaté popelnice, se objevuje i BOBR, který vyváží klasické kontejnery známé ze sídlišť.
A od 90. let se i popelářské vozy modernizují a místo spirály přichází ještě efektivnější lineární lisování.
Síla očistného ohně!
Ale co s odpadem dál? V Brně v roce 1905 otevřou první spalovnu na území Rakouska-Uherska. Pec má sedm spalovacích komor a trvá přibližně 45 minut, než odpad prohoří. A tak se brzy ukáže, že kapacitu je potřeba navýšit o druhou pec.
Pomocí dopravníkových pásů a další automatizace se zde pálí až 27 tun odpadu za jednu směnu – a teplo promění v elektrickou energii. Z části spáleného odpadu se stává škvára, která se používá třeba ve stavebnictví.
Spalovna je v provozu do roku 1941, než ji nahradí modernější zařízení. V Praze se odpad začíná pálit až od roku 1934 ve Vysočanech, současná spalovna v Malešicích je uvedena do provozu v roce 1998.
