Ocitá se v patové situaci. Vpředu na něj zívá prostorné okno a pod ním nabroušené zbraně rozvášněného davu. V zádech ho motivují ke skoku zástupci vzbouřenců. A právě ti ho nakonec dotáhnou k oknu a hodí vstříc tragickému osudu.

Pivo, hokej, Švejk a nebo třeba kontaktní čočky. Češi prorazí ve světě s celou řadou věcí a do výčtu můžeme přidat také defenestraci – čili vyhození nepřítele z okna. Za bezmála 400 let zažívá země východ skrze okenní rám hned třikrát!

30. červenec 1419

V učebnicích dějepisu bývá první pražská defenestrace odmáznutá pár řádky – často v souvislosti se začátkem husitských válek.

Náboženský nesoulad

Krev v lidech pění už od upálení mistra Jana Husa (1369–1415). Nevraživost mezi kališníky a katolíky se nejvíce projevuje v Praze, husitům arcibiskup vyhradí jen tři kostely.

Onen osudný rok 1419 není dobrý ani pro krále Václava IV. (1361–1419), ten místo řešení politiky tráví více času s číší v ruce na Novém hradu u Kunratic. I k němu ale doléhají zvěsti o jistém Janu Želivském (1380–1422).

Kazatel z Nového Města pražského je dokonce vyhozen z kostela, najde si jiné působiště a začne ještě více brojit proti katolíkům. Král reaguje po svém a 6. července 1419 odvolá novoměstskou radu a dosadí nové lidi, kteří jsou zejména katolického vyznání. Taková potupa a navíc na výročí Husovy smrti!

Do kostela se zbraní

Purkmistr Jan Podvinský údajně plánuje další boje vůči husitům, několik jich skončí ve vězení. A tak začne Želivský jednat.

Historici se domnívají, že defenestrace byla naplánovaná, jelikož onoho 30. července 1419 dorazí velká část lidí do chrámu Panny Marie Sněžné ozbrojena.

Po ranní modlitbě vyráží dav k radnici – po cestě vyrabuje katolický kostel a kolem desáté už stojí u radnice. Legendy praví, že Želivský si chtěl vymínit ústupky, konšelé to však odmítli a hrozili popravování uvězněných husitů.

Někteří kronikáři pojednávají o hozeném kameni z okna radnice. Ať či onak – zradikalizovaný dav vtrhl do budovy a vrhl se na potentáty. Kromě purkmistra a čtyř konšelů se proletělo také několik měšťanů. Počet obětí bývá stanoven na deset.

Zhruba desetimetrový pád někteří přežili, tam ale na ně čekali nepřátelé a nešťastníky doslova umlátili. Jiní se kupříkladu napíchli na kopí už během letu. Želivský rovněž kázal, aby mrtvoly nikdo neokradl, protože husitům šlo o víru, nikoliv o bohatství.

Když se o defenestraci dozví král, dostává záchvat vzteku – ten o několik týdnů později vyústí v mrtvici a české země upadají do husitských válek.

24. září 1483

Popelka mezi defenestracemi, protože nezanechá v historii tak výraznou stopu jako dvě druhé kolegyně. Na rozdíl od nich totiž vede ke smíru.

Katolíci vs. husité

A zase to náboženství a zase Novoměstská radnice. K té se ještě navíc přidá její Staroměstská sestřička. Lidem se nežije vůbec dobře – vedle vysokých daní je trápí náboženská otázka.

Vladislav Jagellonský (1456–1516), tehdejší panovník, má do silného krále daleko. K tomu straní katolíkům. Jeho lidé dokonce pozatýkají husitské kněží a mučí je. Jeden z kazatelů nelidské trýznění nevydrží.

A hlavně radnice Nového i Starého Města pražského ovládají právě katolíci. Mezi obyčejnými lidmi odstartuje šuškání, že chtějí své náboženské rivaly omezit na svobodě. Prý existuje seznam 80 osob, které mají skončit na šibenici.

O krok před nimi

Štěstí však přeje připraveným, a tak husité katolíky předejdou. „Dali zvonit v Týnském chrámu,“ přibližuje situaci kronika. Je osm hodin ráno 24. září 1483 a sousedé se shromažďují u obou radnic.

Na Starém Městě nejdříve poraní purkmistra Jana od Klobouků, a pak jej vyhodí ven. Tvrdě dopadá na zem a předstírá smrt, což mu zachrání život. Další konšel se křečovitě drží římsy, a tak přichází na scénu kladivo. O pár kilometrů vedle je situace mnohem horší.

Někteří přítomní jsou zavražděni a mrtvoly následně vyhozeny z oken. Celkem zemře mezi 7 až 10 osobami. Další končí ve vězení, a tam se přiznají k plánování útoků vůči husitům. Ještě téhož dne probíhají popravy.

Kališníci zastaví posilování katolické moci a umetou cestu k dočasnému náboženskému míru..

23.květen 1618

První vyhození z okna znamená odšpuntování de facto občanské války, ve třetím případě Češi rovnou odstartují kontinentální konflikt.

Rudolfův cár papíru

A zatímco u předchozích přesně neznáme jména jedinců, kteří si vyzkoušeli let vzduchem, v případě události z 23. května 1618 to víme naprosto přesně.

Hlavní roli sehraje opět náboženství, protože od roku 1609 platí Rudolfův majestát poskytující náboženskou svobodu. Po abdikaci Rudolfa II. (1552–1612) dokument nikdo moc nedodržuje.

Ještě k tomu musíme přičíst zavření a zbouraní jednoho z protestantských kostelů. České stavy chtějí reagovat, ale nový císař Ferdinand II. (1578–1637) jim to znemožní.

A tak jejich zlobu schytají královští místodržící, jež sídlí v Ludvíkově křídle Pražského hradu. Den předtím se domluví, jak budou postupovat, pak se pomodlí a ve velkém zástupu míří na inkriminované místo. Delegaci velí Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640).

Vpadne do místnosti a zírá do obličeje Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslava Bořity z Martinic (1582–1649). „Jste nepřátelé státu,“ křičí na ně a společně s dalšími je odsoudí k smrti vyhozením z okna.

Jako prvního dostrkají k průzoru ve zdi Martinice. Volá Pannu Marii, stavové se jen ušklíbnou a hodí ho z dvacetimetrové výšky! Následuje Slavata, jenž se praští hlavou o římsu.

Jako bonus přidají rozhněvaní muži Filipa Fabriciuse (1570–1632), královského písaře. Defenestrovaným hraje do karet prudký svah, a tak přežijí. Fabricius na nic nečeká a prchá do Vídně, Martinic a Slavata si lízají rány v Lobkovickém paláci.

Květnová událost císaře rozlítí a započne konflikt, který vejde do dějin jako třicetiletá válka. O tři roky později to všem vzbouřencům spočítá a nechá je popravit na Staroměstském náměstí.

Defenestraci i exekuci například osobně zažívá Kryštof Harant z Bezdružic a Polžic (1564–1621).