Dnes si do něj nalijeme kávu, zmuchláme ho a pošleme do koše. Na začátku 20. století je ale papírový kelímek skoro převratnou hygienickou pomůckou.

Vzniká totiž v době, kdy se lidé o veřejný hrnek dělí poněkud bez zábran a bakterie mají večírek, na který je nikdo nezval.

Píše se rok 1907 a americký vynálezce Lawrence Luellen přemýšlí, jak lidem nabídnout vodu tak, aby po ní nemuseli sahat do stejné nádoby jako všichni před nimi.

Ve školách, na nádražích nebo u veřejných pítek se totiž běžně používá společný kovový „naběrák“. Jeden se napije, druhý také a mikrobi si mezitím spokojeně podávají ruce, tedy obrazně řečeno.

Luellen proto přichází s papírovým kelímkem, který člověk použije jednou a bez sentimentu ho vyhodí.

Dostává práci i jméno

Vynález dostává pořádně praktickou podobu. Kelímky se začínají prodávat spolu s automaty na vodu, kde jeden nápoj vyjde na cent. Brzy se objevují hlavně ve vlacích a na nádražích. Z hygienické pomůcky se stává obchodní hit.

V roce 1912 dostává výrobek jméno Health Kup a později, kolem roku 1919, slavnější název Dixie Cup. Pomáhá mu také sílící kampaň proti společným nádobám a postupné zákazy jejich používání na veřejných místech.

Z hygienické novinky je masový výrobek

Papírový kelímek má najednou víc než jednu superschopnost: je levný, lehký, skladný a hlavně ho nemusí po každém napití někdo umývat. Po pandemii chřipky v roce 1918 navíc zájem o hygienické jednorázové kelímky ještě roste.

Ve 20. letech už míří i do domácností a později se do nich přidává zmrzlina, nebo další nápoje. Z nenápadného papírového vynálezu se tak stává výrobek, který pomáhá změnit každodenní hygienu a svět si postupně zvyká na jednoduché pravidlo: napít, vyhodit, jít dál.