Oči jí svítí radostí, včera tatínkovi ukázala kostkovaný sešit se zapínáním a dnes ho jako náhodou dostala k 13. narozeninám. Hned večer k němu usedá a začne ho plnit zápisy. Netuší, že jednou její zdánlivě nudné řádky budou hltat miliony lidí.

Osobní kronika – tak by se daly nazvat deníky. Ty mnohdy lidé úpěnlivě píší, aniž by tušili, že se jednou stanou cenným historickým artefaktem. EPOCHA si v těch nejznámějších zalistuje.

Svědectví doby

Politik Samuel Peppys (1633–1703) není příliš známý – platí za schopného úředníka, který má na svědomí reformy britského námořnictva, a taky napíše deník!

Parmezán v záři ohně

Morová epidemie, velký požár Londýna a nebo obyčejné tlachání s pekařem, to všechno si Peppys poznamená. Celkem tak činí dlouhých devět let a sesmolí přes milion slov. Cenzura? Neexistuje, protože se zmiňuje o románcích s herečkami.

Na druhou stranu některé pasáže obsahují popis snídaně či vychloubání, kolik má peněz. Zajímavostí jsou řádky o nových hodinkách, návdavkem doplní příhodu o kočce, jež ho v noci vzbudí. A právě díky hodinkám ví, že je zrovna jedna ráno.

První slovo napíše v době, kdy v Anglii vládne chaos a na trůn se vrací král Karel II. (1630–1685). „Je smutné vidět ulice tak prázdné,“ vysvětluje zase v srpnu 1665, kdy zemi paralyzuje mor. O pár měsíců později britská metropole zažívá obří požár.

„Chudáci zůstávali v domech tak dlouho, dokud je nesežehl oheň,“ stojí v deníku. Paradoxně on během plamenů užívá vína a parmezánu. Peppys užívá k psaní speciální zkratky, pero musí odložit 31. května 1669, protože deník mu ničí zrak.

Svědectví o konci 17. století objeví až o sto let později – lidé si ho poprvé mohou přečíst v roce 1825 a dnes dokonce existuje digitální verze.

Příběh se smutným koncem

Mohla si užívat bezstarostného dětství, kdyby malá Táňa Savičevová (1930–1944) nežila v obklíčeném Leningradu.

Pokus č. 2

Otec jí zemře v šesti letech, a tak má oporu v matce a pěti sourozencích. V létě 1941 chtějí odjet na venkov, plány jim zkříží nacisté, kteří Leningrad obklíčí a vydrží dalších 872 dní! Savičevovi se podílí na obraně, jedenáctiletá Táňa například kope zákopy.

Už tehdy si píše deník, ten však skončí v kamnech – rodina potřebuje něco na otop. „Žeňa zemřela 28. prosince 1941 ve 12 hodin,“ stojí na malém papírku psaném dětskou rukou. Táňa tak popisuje smrt své sestry.

Ve smutném referování neustane, a tak se dozvídáme o smrti babičky, na kalendáři je 25. ledna 1942. Historici zjistí, že žena byla nahlášena jako mrtvá až o týden později, aby rodina získala víc potravin. „Zemřeli všichni.

Zbyla jen Táňa,“ uvede 13. května 1942. Savičevovi vymírají, Táňa přežívá u sousedů, později ji podvyživenou evakuují z města. Dva roky bojuje v sanatoriu, vysílená ale prohrává boj s tuberkulózou. Její zápisy později poslouží jako důkaz v Norimberku u soudu s nacisty.

Bestseller o hrůzách války

Lidé si jej mohou přečíst v 70 jazycích. Poprvé zamíří na pulty knihkupectví v červnu 1947, tehdy je pisatelka a hlavní protagonistka Anne Franková (1929–1945) už dva roky mrtvá.

Milá Kitty,…

Narodí se ve Frankfurtu, ale kvůli židovskému původu po několika letech mizí do Amsterdamu. Příběh jejích záznamů započne 12. června 1942, tehdy slaví 13. narozeniny a deník obdrží jako dárek.

„Doufám, že mi budeš velkým zdrojem útěchy a podpory,“ napíše na první stránku. Píše modrým a černým inkoustem, zaznamenává každodenní strasti. Činí tak specifickou formou, protože zápisy adresuje imaginárním kamarádům, z nichž nejčastěji oslovuje Kitty.

Na čisté stránky sešitu vlepuje i fotografie. Situace začne být stále komplikovanější, a tak Franková uvádí, jaké to je žít v úkrytu. Zmiňuje se také o tom, jak se musí hlídat když splachuje toaletu.

Řádky plní do srpna 1944, tehdy je objeví nacisté a dívku i její příbuzné deportují do koncentračních táborů. Deník, který celkem tvoří tři sešity – do dnes se dochovají pouze dva, opatruje Miep Giesová (1909–2010), u níž se rodina Frankové skrývá.

Po válce ho předá Anninu otci – Otto Frank (1889–1980) totiž válku přežije. Když čte deník poprvé, řinou se mu po tvářích slzy. Jeho dcera totiž mimo jiné popíše i komplikovaný vztah s matkou a náklonnost k otci.

Frank se později rozhodne deník vydat a dnes slouží jako svědek nacistické hrůzy.