Slavná Eiffelovka je symbolem Paříže a možná i celé Francie. V mnoha článcích se však můžete dočíst, že původně vůbec neměla stát v Paříži. Dokonce prý ani neměla být francouzská, ale španělská, protože měla stát v Barceloně. Opravdu?
Má to být tak, že architekt a konstruktér Gustav Eiffel (1832-1923) vytvoří projekt kovové rozhledny pro světovou výstavu, která se má v roce 1888 konat v Barceloně. Jenže koordinátoři výstavy mají po prostudování návrhu prohlásit:
„Domníváme se, že kovová, tři sta metrů vysoká věž, estetice Barcelony nevyhovuje.“ A příliš nákladný a ještě navíc nevkusný projekt zamítnout. Eiffel si prý naštvaně sebere své papíry a nabídne je Paříži, kde se má o rok později konat další výstava.
Francouzi ho přivítají s otevřenou náručí, hned se pustí do stavby a i když má být po výstavě demontována, lid francouzský je tak nadšen, že si vynutí její ponechání.
Na rozdíl od Španělů, kteří nedokázali vidět potenciál geniální konstrukce a svou jedinečnou architektonickou příležitost promeškali.
Na věže nejsou peníze
Jak to bylo doopravdy? Profesor Hrbolek by řekl: „Dobře, ale špatně,“ a staré přísloví by dodalo, že na každém šprochu pravdy trochu.
V roce 1885 navrhuje španělský obchodník Rufino Serrano Eugenio Casanova (1841-1920) uspořádání Světové výstavy v Barceloně a slibuje nejen sehnat sponzory, ale také postavení gigantické železné věže.
To je frajeřina, o které se uvažuje už od roku 1833. Tehdy navrhuje sloup vysoký 300 metrů vynálezce Richard Trevithick (1771-1833). Nevyjde mu to.
Ani americkým inženýrům Thomasi C. Clarkovi (1827–1901) a Davidu Reevesovi, kteří něco podobného navrhují v roce 1876. Starosta Barcelony Francesc de Paula Rius i Taulet (1833-1889) souhlasí. Návrhů na věž se sejde několik.
Neposílá je však Eiffel, ale francouzský inženýr J. Lapierre. Navrhuje 200 metrů vysokou dřevěnou věž. Jeho španělský kolega Pere Falqués i Urpí (1850-1916) navrhuje věž stejně vysokou, ovšem postavenou z kamene, cihel a železa.
Přes počáteční zájem, jsou však oba návrhy odmítnuty kvůli vysokým nákladům. Tolik k věži v Barceloně.
Pařížané ji také nechtějí
Není však pravda ani to, že ji Francouzi vítali s otevřenou náručí. Návrhem ocelové věže vysoké 300 metrů, na které pracují od června 1884 inženýři Maurice Koechlin (1856–1946) a Emile Nouguier (1840–1898), zpočátku není nadšen dokonce ani Eiffel.
Neužitečný projekt ho ani moc nezajímá. Povolí však další práce a tehdy do projektu zasáhne architekt Stephen Sauvestre (1847-1919), který konstrukci kompletně přepracuje. Tentokrát už Eiffel zájem projeví a dotáhne projekt až k realizaci.
Vlna odporu se zvedá dřív než se vůbec začne stavět.
„Tohle je opravdu tragická pouliční lampa,“ dá se slyšet spisovatel Léon Bloy (1846–1917) a připojí se k více než třem stovkám architektů, spisovatelů, skladatelů, malířů a dalších umělců, kteří v únoru 1887 otevřeným dopisem protestují proti zbytečné stavbě, která město zohyzdí.
Nepomohou ani podpisy takových celebrit jako je Guy de Maupassant, Alexandre Dumas mladší nebo Paul Verlaine. Útěchou jim je alespoň to, že věž bude za pár let demontována a odvezena do šrotu.
Naštěstí se během let objeví řada zastánců, kteří upozorňují na její převratnou konstrukci a také technickou užitečnost, protože čím vyšší vysílač, tím lepší jsou podmínky pro bezdrátovou radiovou komunikaci, která tehdy vládne technickému pokroku.
