Jezuity přivádí hrabě František Antonín Špork koncem 20. let 18. století k šílenství. Co si to ten člověk, na jehož šlechtickém erbu ještě neoschly barvy, dovoluje? Hrabě udělá cokoli, aby na sebe upozornil.

Za svoje životní krédo sice považuje pravdu a spravedlnost, ale víc ho vystihuje rčení „Ať jsem bit, jen když se peru.“ Hádky jsou jeho hobby. Kritika stavu soudů v habsburské monarchii ho ale vyjde pěkně draho, na pokutu rovných 20 000 zlatých! Peněz má díky vojenským zásluhám svého otce naštěstí dost.

V letech 1680 –1682 podniká hrabě František Antonín Špork (1662 – 1738) cesty po Evropě, dostává se do dnešní Itálie, Francie, Španělska i Anglie. Nejvíc ho nadchne dvůr francouzského krále Ludvíka XIV. (1638 – 1715).

Chce doma vytvořit něco přinejmenším stejně úžasného, a tak nechává podle plánů architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho (1665 – 1720) budovat zámek Kuks v Podkrkonoší, kde si umělci podávají dveře.

Sochař Matyáš Bernard Braun (1684 – 1738) vytváří sochy neřestí a ctností, střídají se tu němečtí spisovatelé, hrabě si vydržuje i operní scénu! Sebevědomému ješitovi to ale nestačí. Touží po slávě a titulech.

Zajistí mu to plná pokladna – roku 1690 se stává komořím, později místodržitelem a tajným radou.

Rozzuřený Koniáš

Jezuity nemá v lásce, v nedaleké obci Žireč slíbili vystavět křížovou cestu, ale kde nic, tu nic. Dlouho pokouší míru jejich trpělivosti. Roku 1726 rozdává lidem svůj vlastní katechismus, navíc vede kacířské řeči, které pohorší i nekatolického rychtáře!

Nejvíc ale hne žlučí páteru Antonínu Koniášovi (1691– 1760). Ten v dopise biskupovi z 19. února 1726 zdůrazňuje, o jak nebezpečného člověka jde.

Do běla ho rozčilují Šporkovy názory, který prý „věří všemu, co učí římská církev, avšak leccos mu v katolicismu připadá zbytečné, jako očistec, zpověď nebo poutě.“ S tím je ale brzy konec.

Nad hrabětem se stahují mraky a 26. července 1729 Tovaryšstvo Ježíšovo konečně udeří. Na příkaz císaře Karla VI. (1685 – 1740) vtrhne do zámku Kuks oddíl kyrysníků.

Zúčtování hříchů

Špork je mužem více tváří. Jezuity provokuje, na druhé se ale ochotně podrobuje jejich nařízením.

Sice mu zkonfiskují celou zámeckou knihovnu, protože nechává tisknout různé „závadné“ spisy, ovšem on se klidně se chvástá dál a přátelům píše, že je „křižáckým rytířem a zvláštním ctitelem sv. Kříže.“ A sotva kyrysníci odtáhnou, chystá další zlomyslný kousek.

Míří vysoko, až na vrcholek Sněžky. Nejde ovšem o výlet za krásným výhledem, ale o protest. Na paměť výstupu 18. srpna 1729 nechává složit píseň „Rýbrcoul“ o statečném hraběti, před nímž si není jisto žádné místo, které ovládaly temné síly.

Verše neujdou pozornosti jezuitů. Všechny poklesky mu pěkně sečtou a přednesou v žalobě před zemským soudem 27. února 1733, kde ho obviní z šíření kacířství. Všechno nakonec dopadne dobře a soudní přísedící mu gratulují k mírnému rozsudku.

Má zaplatit „pouhých“ 25 000 zlatých. Přesto se odvolává a o každém svém kroku tiskem informuje veřejnost.

Lebka měří čas

Hrabě touží po řádu zlatého rouna a nedokáže přenést přes srdce, že roku 1731 nebyl mezi deseti jmenovanými rytíři a ani teď není na čekací listině. Energie starého bojovníka ale slábne. Jeho kontakty s jezuity v letech 1735 – 1737 sílí.

Že by byl nablízku happyend? Navenek ano, ovšem v soukromí v něm pořád hlodá vztek. Jenže raději chce mít klid. Dočasnost člověka na zemi mu připomíná pouzdro na hodinky v podobě lebky.

Na jeho pohřbu 5. května 1738 jezuité zdůrazňují, jak dobře si s ním rozuměli. Konečně si odfoukli, že mají buřiče z krku…