Přemyslovské Čechy se v 11. století rozšiřují. Knížata vládnou hlavně ze sedla koně. Objíždět zemi a přitom soudit, trestat, nařizovat a reprezentovat spotřebuje příšerné množství času. Soběslavovi I. to přerůstá přes hlavu. Deleguje proto pravomoci. Správa země vyžaduje kvalitní management.

Na sklonku roku 1126 chystá český kníže Soběslav I. (1075/1190–1140) hostinu na počest německého krále Lothara III. (1075–1137). Prozřetelně s ním uzavírá spojenectví.

Je mu jasné, že rozmíšky by byly dlouhé a skončily porážkou. Pro přemyslovskou zahraniční politiku je dohoda ideálním řešením. Hostitelem je samozřejmě kníže. Na jeho schopnostech organizovat, rozdělovat a kontrolovat úkoly záležel úspěch celé dvorské „firmy“.

Nejužší řídící jádro tvořila curia – členové vládnoucího rodu, jejich důvěrníci a nejvyšší úředníci.

Nemusí být urození, někteří získali „ostruhy“ za letitou službu. Právě ti mají nyní nejvíce napilno, protože mezi jejich povinnosti patří především reprezentace. Důležitou osobou je lovčí. Dohlíží na to, aby lovecký lid zajistil dostatek zvěře na knížecí stůl.

Zaběhne i do kuchyně a popožene pekaře a kuchaře. Nic nechává náhodě. Ručí za to, že bude dostatek jídla pro všechny. Běda, kdyby byl vládce nespokojen! Mistr kuchyně se stará o kvalitu podávaných pokrmů.

Později, za Vladislava II. (1110-1174), vznikla prestižní funkce stolníka, který zodpovídal za servírování pokrmů.

Spolupráce si žádá oslavu

Podává se pečené vepřové i hovězí, zajíci, kanci, z pernaté bažanti a koroptve. Pro mlsouny jsou pochoutkou ryby – úhoři a štiky. Nechybí ani sladké koláče. „Ještě jednu číši na tvoji počest. A do dna“, připíjí Soběslav Lotharovi.

Ten se nenechá zahanbit a přípitek opětuje. Hostina končí. Lothar zve Soběslava k návštěvě Německé říše. Na dvoře nastává zmatek před odjezdem. Knížecí doprovod ale bude omezený. Pražský hrad nelze nechat bez dozoru.

Co kdyby se někdo pokusil převzít moc? Na vše dohlédne druhý nejdůležitější manažer po panovníkovi – comes palatinus. Rozhoduje za nepřítomného vládce a velí vojsku. Zastávat tento úřad je ale hodně nebezpečné.

Soběslav nechal svého palatina zabít už roku 1113, protože byl příliš schopný. Ani další přemyslovská knížata si touto funkcí nebyla jista. Úřad proto zanikl.

Reprezentativní roli převzal komorník, který zastával úkoly ve správě knížecí komory (majetku panovníka) a v justici. Přirovnat ho můžeme k funkci osobního tajemníka, ovšem s rozsáhlými pravomocemi. Vojsku velel kastelán, nyní náčelník generálního štábu.

Rozdělení pravomocí

Soběslav ale ví, že potřebuje důvěrníka, který by spravoval jeho záležitosti. Po zralé úvaze vytváří funkci kancléře, který byl osobou duchovní a ovlivňoval zahraniční politiku.

Výrazný krok směrem k nynějšímu pojetí úřadu udělal už jeho následovník Vladislav II. Probošt vyšehradské kapituly Vincencius mu zajišťoval servis kanceláře na vysoké úrovni:  byl rádcem, historikem, kaplanem a notářem v jedné osobě.

Aparát panovnické kanceláře se postupně zdokonaloval. Až do počátku 13. století byla funkce svázána s proboštstvím pražské, vyšehradské či litoměřické kapituly. Officium vicedomini byl tehdejším ministrem financí.

Mincmistr dohlížel na ražbu mincí a vše, co s tím souviselo – stal se Českou národní bankou. Soudnictvím se zabýval dvorský sudí – jeho pravomoci odpovídaly současnému Nejvyššímu soudu. Z úřadu podkoního se později vyvinul maršálek, tedy vrchní velitel vojsk.

Méně důležitými úředníky byli provinční hodnostáři a služebníci – ti byli na úrovni dnešních krajských hejtmanů, primátorů či starostů měst, kaplani (kněží, kteří působili na dvoře) a bojovníci z doprovodu.

Nejnižší řídící jednotkou je rozšířený dvůr – sněm či soudní shromáždění „všech Čechů“ – podobný parlamentu.

Odměna za poskytnuté služby

Udílení beneficií (úřadů, z nichž plynul trvalý příjem) nezáviselo na počátku 12. století na evropských panovnických dvorech většinou na kvalifikaci uchazečů. Často šlo o odměnu poskytnutou za prokázané služby.

Kompetence jednotlivých úředníků byly mnohdy velmi nejasné. Hodně záleželo na tom, jak se kdo dokázal prosadit, tedy jak ostré měl lokty. Funkce zajišťující chod dvora a služby panovníkovi se postupně spojovaly do jedné.

Naopak úřady pro správu celé země se rozdělovaly na jednotlivé oblasti. Šlo o vládu, pod níž spadala jednotlivá rezortní ministerstva.