Podívejte, nad obzorem vychází Měsíc. Ten je ale veliký! Když ale pár chvil počkáte, než se dostane vysoko na oblohu, najednou bude poloviční. Proč se zmenšil? Je najednou od Země dál? Rozhodně není, všechno je jen iluze!
Vzdálenost Měsíce od naší planety činí 384 400 km. Občas se na své eliptické dráze skutečně dostane o něco blíže, a když je zrovna v úplňku, mluvíme o superměsíci. Dochází k tomu asi jednou za 14 měsíců a svítící kotouč pak vypadá asi o 14 % větší.
Nyní jde však o něco jiného, Měsíc se při stoupání na oblohu a klesání nad horizont zmenšuje a zvětšuje každý den!
„Když je Měsíc nízko na obzorem, jeho světlo k nám prochází hustší atmosférou, a ta ho zvětšuje jako lupa,“ snaží se záhadu vysvětlit už řecký filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.).
Jenže pokud by měl pravdu, obraz vycházejícího nebo zapadajícího Měsíce by byl skutečně větší, než když ho máme vysoko nad hlavou. Zkuste si ho ale v těchto různých okamžicích změřit za pomoci pravítka nebo palce. Zjistíte, že je na chlup stejný!
Problém je v hlavě
Aristoteles se tentokrát mýlil. Měsíc nízko na obzorem není větší, jen ho tak vnímáme. A vysvětlení záhady tedy nenajdeme v žádných fyzikálních zákonech. Hledat musíme v naší hlavě!
Navrhuje to už arabský filozof Alhazen (965–okolo 1040), podle nějž Měsíc vysoko na obloze vidíme menší, protože mezi ním a námi při tomto pohledu nejsou žádné objekty.
Když naopak vidíme pod Měsícem krajinu, zdá se nám, že je našemu světu blíže, a vidíme ho zvětšeně.
Podle německého filozofa Arthura Schopenhauera (1788–1860) hraje roli skutečnost, že jsme v běžném životě zvyklí dívat se horizontálně, před sebe. Co je jiným směrem, už se nám více vzdaluje. Teorií je však více.
Utíkající koleje
V mozku nemáme zabudovaný žádný metr. Když pozorujeme nějaký objekt, jediná možnost, jak ho změřit, je porovnat ho s něčím, co vidíme v jeho okolí.
S touto myšlenkou si pohrává v době před první světovou válkou uznávaný italský psycholog Mario Ponzo (1882–1960).
Představí si například ubíhající vlakové koleje, které v jejich vzdálenější části vlivem perspektivy vidíme užší, a přes obraz namaluje dvě stejně dlouhé čáry. Co se v tu chvíli stane? Čára u užších kolejí vypadá o dost delší než ta u širších kolejí!
Typický optický klam je dnes nazýván Ponzovou iluzí a patří do skupiny těch, které jsou tzv. kognitivně neproniknutelné. Znamená to, že ani ve chvíli, kdy zjistíme, v čem trik spočívá, se náš mozek nepoučí. Víme, že čáry jsou stejné, ale i tak vidíme jednu kratší!
Pořád nic nevíme!
Sám Ponzo se za objevitele Ponzovy iluze nepovažuje. Přijde ale s názorem, že právě tento jev by mohl mít na svědomí paradox při pozorování Měsíce.
Stejným směrem pak pokračují i jiní psychologové, podle nichž právě krajina, kterou vidíme pod nízko položeným Měsícem, funguje jako vzdalující se koleje.
Že by byla záhada vyřešena? Jeden detail tu nesedí. Astronauti na oběžné dráze vidí iluzi Měsíce také, i když na obzoru před ním žádné zkreslující objekty nemají!
U Ponzovy iluze je navíc už dnes známé, že ji různí lidé či kultury mohou vnímat odlišně. Zatímco na dojmu nafukovacího Měsíce se shodnout takřka všichni. Záhada zatím záhadou zůstává.
