Poté, co v Německu nastoupí k moci nacisté, to židovská komunita nemá vůbec snadné. Začíná pronásledování, a kdo neuteče, ten špatně dopadne. Jenže utéct není tak snadné – o židovské uprchlíky západní státy moc nestojí.

Zima 1938. Mladý bankovní úředník Nicholas Winton (1909–2015) se s přítelem Martinem Blakem rozhodne užít zimní lyžování v neutrálním Švýcarsku. Ale Martin na poslední chvíli zavolá:

„Musím dovolenou zrušit, musím pomoct nějakým dětem.“ Winton má stejně volno, a tak místo v Alpách skončí v Praze, která změní jeho život. Zjistí, že tady čekají stovky dětí, které je potřeba zachránit.

Ale aby mohly odjet do bezpečí, je podle britských zákonů splnit dvě podmínky: „Děti do věku 17 let musí zaplatit kauci 50 liber a musí mít domluvenou rodinu, která je adoptuje!“

První vlak

Zimu a jaro stráví Winton usilovnou prací. Přes den v bance, po večerech hledá finance a hlavně rodiny, které by se dětí ujaly. A také musí získat svolení od Nizozemí, kde měly děti z vlaků přestoupit z vlaku na loď.

Nakonec získá všechna potřebná povolení, a je možné začít se záchranou. V první vlně jsou to zejména uprchlíci z Říše – ti už vědí, že nic dobrého je nečeká. 15. března, ještě před vpádem Němců do ČSR, odjíždí první vlak s dvacítkou dětí.

S tím, jak nacisté začnou v Protektorátu utahovat šrouby, se přidává stále více dětí i z českých židovských rodin.

V zemi strachu

„Uvidíme se za pár týdnů,“ slibují rodiče, kteří se ale konce války nedožijí a umírají v koncentračních táborech. Každé dítě má na krku cedulku s číslem a adresou nové rodiny.

Nejvyšším číslem je 669. Tolik dětských životů Winton díky své práci zachrání. Celkem z pražského Wilsonova (dnes Hlavního) nádraží odjedou osmi vlaky, ten v červenci veze třeba 241 dětí najednou. Poslední vyjíždí na začátku srpna 1939, je v něm 68 míst.

Na nástupišti zní pláč a křik, a přesto bolest přehlušuje naděje – naděje, že alespoň děti mají naději tuhle válku přežít. Málokdo z nich se pak s rodiči nebo sourozenci, kteří zůstávají v Protektorátu, má šanci znovu setkat jinde, než na hřbitově.

Poslední vlak

Winton dál usilovně pracuje. Plánuje další transport, v něm má sedět 250 dětí. Odjezd připadne na prvního září, rychleji to nejde. Na nádraží přijíždí lokomotiva a vagony, ale děti už neodjedou. Devátý a poslední plánovaný vlak zůstává v Praze.

„Němci napadli Polsko, vypukla válka. Hranice jsou uzavřeny, vlak zrušen!“ O tři dny později vyhlásí válku Německu i Británie. Celá operace je u konce. Z oněch 250 dětí, které posledním vlakem už neodjedou, nepřežije skoro nikdo.

Velké odhalení

Winton sám o svých aktivitách moc nemluví. Vždyť hrdinství není o slávě. Jen na půdu schová sešit se seznamy děti, jejich fotografiemi a výstřižky z novin, který na památku dostane od svých kolegů.

Teprve v osmdesátých letech objeví tyto záznamy jeho manželka a ukáže je světu. Wintona si pozvou do televize, aniž by tušil, oč půjde. „Je zde někdo, komu Nicholas Winton zachránil život?

Pokud ano, ať si prosím stoupne,“ vyzve přítomné ve studiu moderátorka. Vstanou všichni kromě viditelně dojatého Wintona. Svět se dozvídá o jeho hrdinství a tato velmi emotivní scéna pomůže nastartovat na západě diskuzi o holocaustu.