Gejzír jisker červené, zelené a modré barvy skropí potemnělou oblohu. Lidé na něj fascinovaně zírají. Vzápětí následuje mohutná detonace a další barevná ohnivá sprcha. Oslava je v plném proudu. Barevné jiskry získávají v 19. století na popularitě.

„Staly se globálním fenoménem a přijímaným způsobem, jakým se slaví velké události,“ uvádí současný anglický spisovatel John Withington, autor knihy o dějinách ohňostrojů A History of Fireworks from Their Origins to the Present Day.

Už starověké Číňany okouzlují hlučné ohnivé výbuchy. Primitivní forma petardy v podobě bambusových stonků explodujících v ohni se objevuje už v době vlády dynastie Chan (202 př. n. l. – 202 n. l.).

Bambusové stonky obsahují vzduchové kapsy, které se mohou v extrémním horku roztáhnout a vybuchnout. Podle Withingtona si čínští cestovatelé nosili bambus na cesty pro případ, že by potřebovali vytvořit hlasitý zvuk, aby vyplašili divoká zvířata.

O moderním ohňostroji se bavíme ale teprve mnohem později, a to za panování dynastie Song (960–1279). Zásadní pro něj se stává vynález střelného prachu v době raného středověku, kdy Čínu ovládá dynastie Tang (618 až 907).

Poklad z netopýřího trusu

Střelný prach je zřejmě náhodným vynálezem alchymistů. Ačkoliv provádějí nebezpečné pokusy, které končí i smrtí – a v případě střelného prachu to platí beze zbytku, paradoxně usilují o nesmrtelnost.

Právě oni objevují ledek (dusičnan draselný), který se přirozeně nachází v netopýřím trusu. Smíchá-li se s dřevěným uhlím a sírou, exploduje. Pořádná rachejtle je na světě.

Odborníci diskutují o tom, jestli střelný prach poprvé použila čínská armáda k pohonu smrtonosných raket nebo k pobavení davů přihlížejících při oslavách. Odpověď je dodnes hádankou, Číňané ale tehdy věří, že rachejtle odhání zlé duchy.

„Čínští výrobci naplňují bambusové stonky střelným prachem, aby vytvořili první průmyslově vyráběnou zábavní pyrotechniku na světě, a později začali používat i papírové trubice,“ vysvětluje Withington.

Pyrotechnické školy

Ohňostroje získávají ohromnou popularitu celé Číně a používají se jako efektní show při oslavách, třeba narození nebo svatby. Císařský dvůr si už ve 12. století dopřává ohňostroje pro zábavu. Kolem roku 1200 se s ohňostroji setkáte také v Persii.

Do Evropy dorazí v roce 1295. Údajně do Benátek díky cestovateli Marku Polovi (1254‒1324) i když o tom existují pochybnosti. Ovšem Italy petardy nadchnou. Jejich světla doprovázejí bujaré oslavy v době renesance (1340‒1550).

Rodí se dokonce zbrusu nové povolání „mistr ohně“ (osoba odpovědná za experimenty s ohňostroji a jejich přehlídky). Takový člověk se řadí k respektovaným a váženým členům společnosti.

Dokonce se v Itálii otevírají pyrotechnické školy, kde se mladí učí ovládat nové vzrušující řemeslo. Obliba petard se šíří nejenom po Evropě. Významně do nich promluví vynálezy v 19. století, které také pocházejí z dílen italských chemiků.

Díky chloridu barnatému rachejtle září zeleně, sůl stroncia se postará o zářivě červenou, měďnatá sůl o modrou, což potvrzuje i Withington.