V roce 1872 vydává již zmíněný Charles Darwin knihu Výraz emocí u člověka a zvířat, ve které pojednává mimo jiné i o dalším pozoruhodném fenoménu – červenání. Co o něm víme dnes? Opravdu je jen známkou studu?
„Je to vysoce lidský výraz, doprovod intenzivních emocí,“ píše Darwin ve své 150 let staré knize. Červenání jako vlastnost lidského těla bylo samozřejmě popsáno a zmíněno dávno před ním.
Ostatně křesťanské texty často zmiňují červenající se Pannu Marii a stydlivá dívka s rudými tvářemi je dlouho výrazem jakési ctnosti a zdrženlivosti. Jak je to dnes?
Červenání je popsáno jako vůlí neovlivnitelný projev, který vzniká v okamžiku, kdy cítíme trapnost, rozpaky, stud nebo s nelibostí vnímáme na sebe upřenou pozornost.
Může mít přitom pozitivní i negativní pozadí a zpravidla ho doprovází pocit jakési nemístnosti či nepřiměřenosti.
Zajímavé je, že prokazatelně se skutečně více červenají ženy než muži, což je patrně dáno jejich často vyšší emocionální citlivostí a schopností vcítit se do situace.

Nestyďte se
Samotný jev červenání způsobuje rozšíření krevních cévek ve tváři, což vede k tomu, že prosvítá i více barviva.
Toto rozšíření je zpravidla dočasné, takže červená barva z tváří vzápětí zase mizí – tedy pokud nejde o nějaký zdravotní problém nebo pokud třeba stále nepřetrvávají podmínky, které to způsobily (mezi ně může patřit třeba i vysoká či naopak nízká teplota).
Červenání vzniklé z emocí je pak pro většinu lidí neškodné, nicméně může způsobovat i psychické problémy. Lidé, kteří se nadměrně a často červenají, mohou mít sklony tento svůj stav zakrývat, potlačovat ho nebo se dokonce vyhýbat společnosti.
Řešením pak může být prostě jednoznačný celospolečenský postoj, že nejde o nic, za co by se člověk měl stydět nebo by to musel skrývat.