Ve chvíli, kdy astronaut opustí Zemi, přestává jeho tělo hrát podle pravidel, na která bylo miliony let zvyklé. Beztíže není jenom romantický stav volného vznášení, je to tvrdý zásah do kostí, svalů i rovnováhy. Co se tedy děje s lidským tělem tam nahoře, kde gravitace mlčí?
Jakmile se člověk ocitá ve stavu beztíže, jeho svaly přicházejí o svého největšího protivníka, a tí je gravitace. Na Zemi musí neustále pracovat, aby udržely tělo vzpřímené. Ve vesmíru ale tato potřeba mizí.
Astronaut se vznáší a svaly najednou nemají co dělat. Tělo reaguje okamžitě, svalová hmota se začíná zmenšovat a síla klesá. Nejvíce trpí svaly nohou a zad, které na Zemi nesou váhu celého těla.
Bez každodenního cvičení by astronauti během několika týdnů výrazně zeslábli. Proto tráví i dvě hodiny denně intenzivním tréninkem, jinak by se po návratu z kosmu sotva postavili na nohy.

Kosti řídnou jako při nemoci
Ještě dramatičtější změny se odehrávají uvnitř kostí. Ty jsou živou tkání, která se neustále přestavuje podle zátěže. Bez gravitace však kostní buňky dostávají signál, že pevnost už není potřeba. Výsledkem je úbytek kostní hmoty až o 1–2 % za měsíc.
To je tempo, které na Zemi odpovídá vážným onemocněním, jako je osteoporóza. Vápník se uvolňuje do krve a tělo ho následně vylučuje, což zvyšuje riziko ledvinových kamenů.
I po návratu na Zemi trvá měsíce, než se kosti částečně zotaví a někdy už nikdy nedosáhnou původní pevnosti.

Tělo se učí znovu chodit
Návrat z vesmíru není triumfální sprint, ale opatrné krůčky. Po týdnech v beztíži totiž selhává i smysl pro rovnováhu. Vnitřní ucho, které na Zemi pomáhá orientaci v prostoru, je ve vesmíru zmatené.
Mozek dostává protichůdné signály a musí se naučit fungovat jinak. Po přistání se astronauti potýkají se závratěmi, slabostí i dezorientací. Chůzi, která byla kdysi automatická, se znovu učí krok za krokem.
Lidské tělo je sice neuvěřitelně přizpůsobivé, ale vesmír mu dává jasně najevo, že bez gravitace nejsme doma.