Sexuální prohřešky se v dávné minulosti trestají skutečně krutě. Provinilce čeká ohnivé peklo. A to nejenom ty mužské. V žáru nejednou skončí i promiskutní ženy.

Škvaření na veřejnosti krutí starověcí Římané dopřejí také každému muži, který se dopustí únosu něčí dcery a znásilní ji. Přesně takový zákon v roce 326 vydává císař Konstantin I. Veliký (272/285‒337). Ovšem pozor.

V případě, že dívka na milostné dovádění přistoupí dobrovolně, čeká žhavý zážitek i ji. Potrestány takto budou i ty ženy, které přinutí k nedobrovolnému pohlavnímu styku otroka, který u nich slouží.

Samozřejmě se tak může dít jenom tehdy, když otrok čin nahlásí a samo sebou, že se to moc často neděje.

Se živly ke kůlu

Jeden z Konstantinových následovníků, císař Theodosius (347‒395), rozšiřuje paletu sexuálních prohřešků, za které hříšníky čeká horký trest o homosexuální prostituci.

Ke kůlu jako římskou svíci potom posílá i majitele nevěstinců, kteří svým klientům nabízejí takový servis. Na hranici končí i živly nepřátelské římské říši, vzpurní otroci, kteří neposlechli svého pána, dezertéři z vojska a podle hesla oheň za oheň i žháři.

Je libo pódium nebo koš?

Mistrovským dílem se stává už samotná hranice určená k upálení. V každé zemi mívá odlišnou podobu, strůjci smrti ji vymýšlejí s ohledem na to, aby oběť trpěla co nejvíc a diváci si mohli její poslední chvilky pořádně užít.

Římané chystají budoucím svícím hranici podobající se oltáři a na její výrobu používají dobře hořlavé borovicové a jasanové dřevo. Sousední Řekové dvojici druhů dřeva s oblibou doplňují ještě o tisové.

Nebudují ovšem oltáře, ale pódia zpravidla o čtvercovém půdorysu. Na nich se hořící pěkně vyjímají a shromážděný lid je má jako na dlani. Trochu jinou techniku upalování vytvoří Galové. Odsouzence jednoduše zavírají do proutěného koše, který zapálí.