Ruce táhnou vzhůru, zatímco tělo letí dolů k zemi. Náhle dojde k prudkému trhnutí. Oběť nešťastně zavyje bolestí. Ramena trpí, trhají se šlachy. Dav dychtivě zírá na trpícího, který visí nad zemí. Takovou podívanou si přece nemohou nechat ujít..

Italové této rafinované mučící metodě, sloužící i jako pomalý hrdelní trest, přezdívají „urlo,“ sténání nebo řvaní bolestí. Pravděpodobně ji vymysleli právě oni.

Vychutnat ji dávají hlavně odsouzencům na Sicílii a Sardínii, šestkrát ji ale v roce 1513 údajně okusí i známý italský politik Niccolò Machiavelli (1469‒1527), kterého rod Medicejů obviní ze spiknutí proti nim a nechá mučit. Týrání přežije a je vykázán za hradby Florencie.

Tíhu viny symbolizuje závaží

Ve Francii si kruté praktiky osvojí v 16. století vojenské soudy. Kati dezertérovi svážou ruce za zády provazem a vytáhnou ho na vysoký stožár. Jakmile se ocitne u vrcholu, nechávají ho volně padat, ale provaz není tak dlouhý, aby se visící spustil až k zemi.

Zastaví se kousek nad ní a nárazem si vykloubí ruce. Poškodí se šlachy, svaly, ramenní klouby i nervy. Mírnější formy estrapády se dají přežít, ale mohou vést k ochrnutí paží nebo ztrátě citlivosti v nich.

Někdy mučitelé přidávají i závaží na kotníky o hmotnosti 60‒125 kg podle závažnosti provinění. Hříšníkovi se vykloubí nohy, roztrhne se břicho a vyhřeznou vnitřnosti. Někdy odsouzence na provaze spouští opakovaně několikrát.

Šedesátiprocentní úmrtnost

Od vojenských úřadů se inspirují i civilní soudy.

Trest se podle francouzského novináře Martina Monestiera (1942‒2021) používal i „proti tulákům, aby vypovídali, proti rouhačům, těm, kdo odmítali uznat své dluhy a obecně proti každému, kdo narušil společenský řád.“ Poklidný život podle katolíků boří svými náboženskými názory i hugenoti, tedy protestanté, a proto je až do konce 16. století v Paříži popravují.

Místo, kde exekuce tehdy probíhají, nese dnes jméno Place de l’Estrapade. Za zvědavého přihlížení davů tu poté do roku 1687 visívají vojenští zběhové.

O necelé století později, v roce 1776, francouzský král Ludvík XVI. (1754‒1793) naštěstí tento trest úplně zruší. V dnešním Rakousku se ale v té době mučení estrapádou stává naopak náhradou za dočasně zrušený trest smrti.

V období 1784-1789 tu muka zavěšení vytrpí 1173 lidí, zemře přitom 700 z nich. Nepřežije tedy 60 % odsouzenců.

Dorazí ho provazem

Francouzský kněz Jean-Gabriel Perboyre (1802‒1840) se v roce 1835 vydává do Číny, kde chce kázat nevěřícím. Po čtyřech letech misionářské práce ho ale Číňané zatknou a uvězní v Ku-čchingu. „Zřekněte se své víry,“ žádají po něm, ale Perboyre odmítne.

Vykoleduje si proto sto ran bambusovou holí na holé tělo a ještě výplatu čtyřiceti ran koženým páskem do obličeje. Tím ale utrpení nekončí. Dají mu vychutnat i pověšení zvané šung-ce. Za palce rukou a pramen vlasů ho přichytí k šibenici.

Každý den tak visí 3-4 hodiny, přesto zůstává věrný svému náboženství. Neodradí ho ani pálení žhavým železem na čele a dalších sto ran bambusem. Čínským soudcům dojde trpělivost. Má, co chtěl, smrt!

Kladkou ho 16. ledna 1840 několikrát zvedají do vzduchu a nechávají opět padat. Nezdolný duch ale stále žije. Kat ho nakonec musí dorazit uškrcením provazem.

Teroristy nutí k přiznání

Běžným trestem se estrapáda stává ještě ve 20. století. Některá svědectví mluví o jejím provádění v koncentračních táborech Dachau a Sachsenhausen.

Vězňům tam dozorci svazují ruce za zády a potom je věší na větev stromu tak, aby se nohy skončily kousek nad zemí. V této poloze je nechávají 30 minut. Brzy ale zjistí, že pružnost větve ulehčuje jejich utrpení, proto začnou používat pevný sloup nebo tyč.

V amerických žalářích je estrapáda dosud druhým nejoblíbenějším způsobem, jak přimět vězně podezřelé z terorismu mluvit. Prvenství drží waterboarding.