Inkognito přijíždí v roce 1704 do Braniborska-Ansbachu, jednoho z nejmenších německých států, hannoverský princ Jiří August, třetí v pořadí v následnické linii na anglický trůn.
Důvod jeho supertajné návštěvy je prostý – má si dopředu obhlédnout svou budoucí nevěstu.
„Jak je krásná!“ rozplývá se brzy mladý Jiří August (1683–1760) nad půvaby princezny Karolíny z Ansbachu (1683–1737), která je v té době už vdovou. O její inteligenci už leccos slyšel. Nyní podléhá i jejímu šarmu.
Je to láska na první pohled. Oficiálním námluvám již nestojí nic v cestě.
Dá přednost hnojišti
„Pes, který štěká, nekouše,“ říká si princezna Karolína brzy po vstupu do manželství. Náklonnost jí její manžel dává najevo prazvláštním způsobem. Neustále ji uráží a peskuje kvůli zbytečnostem. Stačí mu málo, aby se rozčílil.
Ještě v Hannoveru se Karolína snaží naučit se složitou povahou svého chotě pracovat. Chytrá je na to dost, aby s ním dokázala obratně manipulovat.
„Nikdy nezapomněla na skutečnost, že její úspěchy jsou nerozlučně spjaty s jeho,… proto ho za každé situace bezvýhradně podporovala,“ uvádí současný britský historik Mark Hichens.
V roce 1714 se Karolínin tchán jako Jiří I. (1660–1727) stává králem Velké Británie a z jejího manžela je rázem princ z Walesu.
Následuje cesta na ostrovy, a zatímco se Jiří I. tváří, že o anglickou korunu ani nestál, Karolína si rychle získává své nové poddané. „Raději bych žila na hnojišti, než abych se vrátila do Hannoverska,“ prohlašuje. Ví, co Angličané chtějí od svých vladařů slyšet.
Páchnoucí spojenec
Vztah otce a syna se ovšem nachází na bodu mrazu a Jiří I. dělá všechno možné, aby zabránil Jiřímu Augustovi podílet se, byť sebemíň, na vládě. K nečinnosti je tak odsouzena i Karolína.
Její velká chvíle přichází, až když v roce 1727 usedá na trůn její manžel jako Jiří II. Jedním z prvních kroků, které nový panovník hodlá učinit, je odvolání dosavadního hlavního ministra (předchůdce ministerského předsedy) sira Roberta Walpola (1676–1745).
Zazlívá mu, že v jeho dřívějších sporech s otcem stranil králi. To ovšem nevyhovuje Karolíniným záměrům. V silně obézním a nelibě vonícím státníkovi již dříve rozpoznala velký potenciál. Nyní královskému manželovi společně sehrají divadlo…
Rozhoduje o biskupech
„Omlouvám se, raději se vzdálím,“ říká Karolína poté, co jakoby náhodou vstupuje do místnosti, kde Jiří II. jedná s Walpoleem o jeho vyhazovu. „Ne, ne, zůstaňte,“ trvá král. Pak se zeptá manželky na názor. Ta ví, že se musí shodovat s jeho.
Walpole jí mezitím za panovníkovými zády naznačuje, v jakém rozpoložení se Jiří II. momentálně nachází. Společně krále vmanévrují, kam potřebují.
„Naparuj se, švihácký Jiří, vše marné./ Víme, že ne ty, to Karolína vládne,“ šíří se brzy Londýnem chytlavá říkanka. Král v první chvíli zuří, ale vliv jeho manželky se nezmenší. Naopak. Jiří II. postupem let čím dál víc připomíná svého otce.
Ostrovní království se mu omrzelo, touží po Hannoveru. V dobách jeho návratu na evropský kontinent za něj jako regentka vládne právě Karolína. Společně s Walpolem vytvářejí skvěle fungující tandem.
Velké slovo má královna i při jmenování vysokých církevních hodnostářů. Byť je její manžel hlavou anglikánské církve, odmítá se takovými záležitostmi zabývat.
Karolína, která je v otázkách náboženství poměrně liberální, umožní v církevní hierarchii vzestup řadě volnomyšlenkářů.
