Ostrý hlas krále George V. se nese Buckinghamským palácem. Komorná, která uklízela v jeho pokoji, si dovolila přerovnat některé věci. Ne, on má rád svůj zavedený pořádek.
K nepříčetnosti rozzuřený panovník přivádí do místnosti vyděšeného fotografa, aby zdokumentoval uspořádání pokoje. Napříště už služebnictvo bude podle snímků vědět, kam co patří!
„Otec měl příšerně výbušnou povahu. S matkou zacházel sprostě a krutě,“ vzpomíná na George V. (1865–1936) jeho nejstarší syn Edward (1894–1972; budoucí Edward VIII.).
Historikové královy nečekané výbuchy vzteku přičítají jeho chronickým zažívacím potížím.
Kromě služebnictva jimi nejvíce trpí jeho děti, hlavně dva nejstarší synové – Edward a Albert (1895–1952; budoucí George VI. a otec současné britské královny Alžběty II.).
„George dospěl k závěru, že zplodil dva nenapravitelné pitomce,“ vysvětluje americký autor Donald Spoto. Kromě nich má se svou ženou May (1867–1953) jedinou dceru Mary (1897–1965), kterou si naopak hýčká.
Po ní ještě přicházejí na svět další tři synové – Henry (1900–1974), George (1902–1942) a nejmladší John (1905–1919).
Nepřijatelná ostuda
„Zvláště nejmladší princové jsou okouzlující a zábavní,“ píše domů do Ruska carevna-vdova Marie Fjodorovna (1847–1928) ze své návštěvy Londýna. Věčně pobledlý John je ale nezvykle klidné a tiché dítě.
Historikové se dnes shodují, že chlapec musel trpět jistou formou autismu. Ve čtyřech letech John šokuje rodinu záchvatem. Lékaři u něj diagnostikují epilepsii.
„Slušní lidé tehdy pokládali epileptika za nepřijatelnou ostudu rodiny, za znamení hanby a doklad mentální a genetické nedostatečnosti, jehož je třeba co nejrychleji odstranit z dohledu,“ uvádí Spoto. Královská rodina se zachová ve stejném duchu.
John je, prý pro své blaho, přestěhován z Londýna do Sandringhamu na východě Anglie. Ovšem ne do královského sídla, ale do domku, jenž se nachází na zdejších pozemcích.
K ruce mu bude několik služebníků, jeho výchova je svěřena osvědčené chůvě Charlotte „Lale“ Billové (1875–1964). Právě ona zahrne nemocné dítě mateřskou láskou, které se John nikdy od své biologické matky nedočká.
May, od roku 1910 královna Mary, alespoň souhlasí, aby chlapce navštěvovaly děti z okolí.
Stará se babička
Starší sourozenci mají nejmladšího Johna rádi. Úzkostlivě se však dbá na to, aby se náhodou nestali svědky jeho záchvatů. Těch je s přibývajícími roky čím dál víc. Nesmí být ani na korunovaci rodičů.
Domácí učitelé už vzdali všechny snahy o chlapcovo vzdělávání. „Patrně se nedožije dospělosti,“ sdělují královské rodině smutnou zprávu lékaři. Nejhůře ji nese chlapcova babička, královna-vdova Alexandra (1844–1925).
Po smrti svého chotě Edwarda VII. (1841–1910) věnuje všechny své city vnoučatům. Johna jako jediná z rodiny v Sandringhamu pravidelně navštěvuje. Vozí mu hračky, předčítá mu, zařizuje tu zahradu jen pro něj…
Nelidské chování
Štědrý den roku 1918 John stráví se svými rodiči a sourozenci. Ještě v noci po oslavě je ale opět převezen do svého „vyhnanství“. V polovině ledna následujícího roku se jeho zdravotní stav prudce zhoršuje. Umírá 18. ledna 1919 při dalším silném záchvatu.
„Ta strašná zpráva mě velice ranila, i když pro ubohého chlapečka a jeho týranou duši musela být smrt vysvobozením,“ zapisuje si tehdy do deníku Johnova matka.
Zprávu o úmrtí královského syna, na něhož veřejnost již dočista zapomněla, 20. ledna přinášejí noviny Daily Mirror. Teprve teď se britská společnost dozvídá, že pravou příčinou izolace Johna byla epilepsie, a královská rodina se dočká řady odsudků. Prý se vůči princi chovala skandálně, nelidsky.
