„Hoří,“ křičí dvanáctiletý Martin a třese rodiči zahrabanými v peřinách. Štiplavý pach proniká chalupou. Rozespalá máma s tátou se hrabou ven. Když už jsou na nohou, nejstarší syn běží vzbudit mladší sestru a bratra.  Všichni rychle vybíhají ven z chalupy.

Došková střecha už je v jednom plameni. Pětičlenné rodině se podaří zachránit holý život. S děsem v očích sledují, jak se jejich dům mění v popel.

Podobný scénář je v 19. století na českých vesnicích bohužel běžným jevem.  „Velkou nevýhodou došků byla jejich snadná zápalnost ve spojení s malou možností uhasit je při požáru. Při ohni také nebezpečně ohrožovaly i okolní stavby.

Když došky, které byly povříslem připevněny k latím, oheň uvolnil, vylétávaly vysoko a vítr je pak zanášel i dosti daleko na okolní střechy, takže pak mnohdy zakrátko hořela celá obec krytá došky,“ píše folklorista Ladislav Štěpánek (1906‒1922).

Přesto doškové střechy patří k oblíbeným střešním krytinám. K jejich výrobě stačí žitná sláma a skvěle izolují nejenom půdní prostory. Střecha je lehká a vzdušná a v budově nedochází ke střídání teplot. Během zimy zadrží teplo, v létě naopak chrání před slunečním žárem.

Nehodí se každá sláma

„Vybírej jenom pevná, dlouhá a dobře vysušená stébla. Krátká a poškozená rovnou vyhoď,“ poučuje mistr doškář o fíglech svého řemesla syna. Probírají se hromadou usušené žitné slámy. I samotný její výběr je hotová věda.

„V Přerově nad Labem se dodnes vzpomíná, že k výrobě došků se nehodila žitná sláma z každého zdejšího pole, nýbrž jen z některých,“ uvádí Štěpánek. Musí se přesně vystihnout i okamžik sklizně.

Žito na došky se seká zhruba týden před dozráním, když mají stébla ještě lehce nazelenalý nádech. Taková sláma je pevná, při použití úplně zralých žlutých stvolů by byla mnohem křehčí.

Opatrně se musí také mlátit cepy – jenom do klasů, aby se stébla porušila co nejméně.

Vydrží i půl století

Otcovýma rukama projde každý stvol a přísným kritériím kvality jich vyhoví sotva třetina. Malá hromádka pevných stébel versus obrovská kupa odpadu. Práce tím ale ani zdaleka nekončí. Vybrané slaměné stvoly táta se synem pečlivě rovná vedle sebe.

Když je hotovo, pustí se do vyčesávání. Zpracovanou slámu svážou do povřísel, která se stanou základem došků, ze kterých budou ručně pošívat střechu. „Dobře udělaná střecha přežije tvého syna a opravovat ji bude až tvůj vnuk,“ poučuje otec syna.

Perfektně svázané došky vydrží i 50 let, pokud je nestráví oheň.  Požáry se ale na vesnicích vyskytují tak často, že se jimi zabývají i úředníci.

Když pomáhá mech

České gubernium 17. května 1833 schvaluje Řád stavební pro města království Českého a pro širé kraje neb dědiny.

Podle současného stavitelského odborníka Miroslava Hegenbarta tento dokument „zakazuje šindelové střechy ve městech, na venkově je však musel tolerovat. Jistým a dnes pozapomenutým kompromisem byly tzv.

kalence – velmi časté jílové úpravy doškových a šindelových střech.“ Větší odolnost došků zajistí jejich namáčení do jílu. V jámě se rozdělá jílová hlína jenom o trochu hustší než vápno na bělení.

Došky se do ní namočí na půl minuty, vytáhnou se a nechají uschnout. Namočí se znovu podruhé a zase vysuší. Po třetím namáčení se šije krytina z ještě vlhkých došků, které jsou tvárnější.

„Takovou střechu nerozčechrá tak snadno vítr a zejména ona tak snadno nechytne. Zaroste brzo mechem, načež je stálejší a zejména před ohněm bezpečnější, a to i než šindelová,“ líčí protipožární opatření Štěpánek.

Doškářství přežije i 1. a 2. světovou válku a vyskytuje se ještě v 60. letech 20. století, i když tehdy už jenom ojediněle. „Poslední doškář, který v Polabí pracoval ještě v roce 1964, byl Alois Žák, tehdy sedmdesátiletý,“ poznamenává Štěpánek.