Každodenní rutina. Delfíní slečna Kathy, která se mimo jiné objevila v divácky úspěšném seriálu Flipper, připlouvá ke svému ošetřovateli. Ten si všímá, že je něco v nepořádku. Zvíře na něj plaše zírá a pomalu vydechuje. Naposledy.
Bývalá televizní celebrita volí dobrovolný odchod ze světa a klesá ke dnu.
O šokující smrti okamžitě začnou psát média. Může za nenadálý skon stres z natáčení nebo odchod ze záře reflektorů? S případem Kathy se na světlo světa dostává ožehavá problematika zvířecích sebevražd.
Vědci nad nimi vraští čela už desetiletí, relevantní důkazy, které by jejich domněnky potvrdily, ale chybí.
Smutnící primáti
Jedno z kontroverzních témat je s námi už od nepaměti. Například v roce 1845 přináší Illustrated London News zprávu o jistém novofundlandském psovi. Zvíře se několik dní chová podivně, není tak aktivní jako dřív.
Majitelé ho poté spatří, jak se vrhá do mořských vln a přestává se hýbat. Několikrát ho zachrání a zavírají doma. Pokaždé, kdy ho pustí, se situace opakuje, až se pes nakonec utopí. Takové chování může mít několik důvodů, protože psi jsou někdy až chorobně závislí na svých páníčcích.
Ve chvíli, kdy o svou jistotu přijdou, projevují lhostejnost. Ještě dál jdou někteří kytovci a primáti, protože vědci věří, že právě tato zvířata jsou schopna pochopit vlastní existenci. Kupříkladu dokáží truchlit za své ztracené kamarády.
Křehká delfíní duše
V 60. letech rezonuje společností smrt několika delfínů. Po odchodu Kathy fanoušci seriálu Flipper zjišťují, že většina zvířat, která se v oblíbené show objeví, je odchycena ve volné přírodě. Po konci série zůstávají v zajetí.
„Cítím se zodpovědný za její mizerný život,“ vzlyká trenér a ošetřovatel Ric O´Barry. Prakticky ihned zakládá organizaci, která má za cíl zlepšit život veselých savců. „Delfíni nemají kapacitu na to spáchat sebevraždu,“ zní z akademické obce.
Tuto teorii ale vyvrací další smutný případ, který má na svědomí zvrácený neurochirurg John Lilly (1915—2001). Fascinují ho delfíní a chce rozklíčovat jejich řeč, dokonce obdrží grant. K samci Peterovi přiřadí Mary Lovattovou, mladá žena s delfínem naváže blízký vztah.
Experiment nepřináší ovoce a Lilly potvrdí bláznivost 60. let tím, že savcům podstrčí LSD. Lovattová Petera zachrání, ale s koncem projektu přichází jejich rozdělení. „Je mi to líto, Peter zemřel,“ slyší z telefonu. Delfín zřejmě nevydržel odloučení a záměrně přestal dýchat.
Sebevražda nebo přirozený úbytek?
Výjimkou nejsou ani některé druhy mravenců či termitů. Ti mají naplněné zadečky vysoce toxickou látkou. V případě ohrožení sebe nebo kolonie volí plán kamikadze a jednoduše explodují. Začátkem 21. století rostou také případy hromadných zvířecích sebevražd.
V Turecku roku 2005 skočí ze srázu na 1 500 ovcí, pastýři si jev nedokáží vysvětlit. Kvůli tomu ale přichází o půlku stáda. Další zprávy o hromadném úhynu zaznamenáváme ve Švýcarsku a Austrálii. Ale asi nejznámějším sebevražedným stvořením je lumík norský.
Údajně sám odhadne míru přemnožení, a tak se tisíce malých hlodavců rozhodne cíleně skočit ze skály. Vědci krotí vášně. „Jedná se o pověru, lumík jednoduše migruje a během cesty jich spousta zahyne,“ stojí v jednom z výzkumů.
Na rozluštění pravé podstaty zvířecích sebevražd si tak budeme muset ještě počkat.