Nejvyšší severský bůh Ódin přistoupí k Yggdrasilu, posvátnému jasanu, který symbolizuje svět. Přibodne se k němu pomocí kopí. Obětuje sám sebe a po chvíli upadne do transu, který trvá devět dní. Před očima se mu přitom míhají zvláštní obrazce vyzařující neuvěřitelnou sílu.
Obrazce tvoří písmo, runy. Už samotné slovo runa navozuje tajemnou atmosféru. Pochází z gótského (řeč germánského kmene Gótů – pozn. red.) slova runa, které v překladu znamená „tajemný šepot“.
V němčině raunen dodnes překládáme jako šeptat. Písmo, které přinesl bůh, v lidech budí respekt. Severské mýty nám nabízejí vlastní vysvětlení, odkud se symboly s nádechem magie vzaly. Vydáme se pátrat po jejich skutečném původu.
Kněz se radí s bohy
Statný Germán obchází strom s bohatou nadílkou listů a hledá velkou a silnou větev. Když má vybráno, vyšplhá po kmeni a sekyrkou ji odsekne. Sotva větev spadne na zem, obklopí ji jeho družina a odlamuje z ní tenčí větvičky.
Na ně všichni vyřezávají znaky a pak je rozhodí na rozložené bílé látce.
Kmenový kněz se pomodlí a s očima upřenýma k nebi zvedne tři z ratolestí. Zobrazené znaky považuje za vzkaz od bohů, s nimiž se radí před každým důležitým rozhodnutím. Právě takový rituál „losování“, odehrávající se v Germánii kolem roku 100 n. l.
popisuje římský historik Tacitus (56 – 117). Pravděpodobně mohlo jít o první použití run. Jenže další, jedenáctá kapitola Tacitova spisu Germánie popírá, že by tehdy existovala písemná podoba germánského jazyka …
Zřejmě se právě na počátku 2. století n. l. začala tvořit.
Jakému muži patřil hřeben?
Z močálů v dánském Vimose na ostrově Funen pochází nejstarší nalezený runový nápis na hřebenu z roku 160 n. l. Zní HARJA. H značí Hagalaz, odkazující na krupobití, symbol nekontrolovatelné síly a ničení.
A jako Ansuz připisují samotnému Ódinovi a znamená jazyk, komunikaci. R, Raido, má spoustu významů, nejdůležitější tvoří cesta, zároveň jde o kouzlo, které má při putování chránit živé i mrtvé. J, jera, vyjadřuje sklizeň roku, spojení s bohatstvím a blahobytem. HARJA bylo mužské jméno vlastníka hřebene, nic bližšího o něm ale nevíme.
Porušují církevní zákaz
V raném středověku se v Evropě šíří křesťanství a proniká i na sever. Vypadá to, že severští pohanští bohové to už mají spočítané, jenže opak je pravdou.
I když se křesťané brání jim i runám a nejraději by nápisy zničili, obě víry ještě dlouho přetrvávají vedl.
Co Ježíšovým poslům vadilo na germánských znacích, když uznávali řeckou i románskou abecedu? Hlavně podezřelé spojení okultismem, magií a předpovídáním budoucnosti. Podle některých badatelů jsou dosud runy „procesy, které nesou a rozvádějí základní síly přírody a jejich použití je určeno k zavedení rovnováhy do života.“ „Přestože se katolická církev snažila, aby se runové písmo přestalo používat, setkáváme se s runami i v pozdější době,“ vysvětluje britský autor pojednání o runách David V. Barret. Výnos zakazující používání run vydává katolická církev ještě v roce 1639. V odlehlých skandinávských vesnicích si ale faráři se čtením i psaním run klidně poradí i v 19. století.
Nechal se zmást padělkem
Jednu z teorií o vzniku run přináší ve 20. století norský jazykovědec Carl Johan Marstrander (1883 – 1965). Podle něj je vytvořili lidé z alpské varianty etruského písma, které používali v období od 5. století př.
n. l. do 1. století n. l. Pro jeho názor mluví podobnost některých hlásek, například A, H, O, S nebo K. Svoji teorii opírá o nález šídla s etruským nápisem z rakouského Maria-Saalerbergu, ten se ale ukáže jako padělek.
Do žhavé diskuse se vloží dánský runolog Erik Moltke (1901 – 1984), který označí teorii o etruském původu za hloupou. Uvádí k tomu spoustu argumentů, pod jejichž tíhou Norův nápad neobstojí. Podobnost je podle něj jenom povrchní, navíc Futhark vznikl daleko od etruské sféry vlivu. Navrhuje, že runy používali dánští obchodníci. Další šifrovatel znaků, rakouský odborník na středověk Otto Höfler (1901 – 1987) dává pro změnu přednost severským elitním bojovníkům. Tajemství run proto zatím zůstává neodhaleno…
