„Co s tím je?“ diví se hasič a rukou několikrát zatřese s hadicí, která z ničeho nic přestala tryskat vodu. Namísto silného proudu z ní nyní vytéká jen pár kapek. S tím plápolající Národní divadlo nezachrání.

Jde o jednu z několika neblahých náhod, které zapříčiní, že chlouba utvářejícího se českého národa těsně před dokončením lehne popelem. Nebo to náhody nebyly?

„Teď už to snad půjde,“ věří zámečník Emil Jenisch, když do kamínek na letování přisype více uhlí.

Ačkoliv je léto, takový nečas, v jakém se zrovna s kolegou Václavem Zinniburgem snaží na střeše Národního divadla přiletovat měděný drát k hromosvodu, se jen tak nevidí.

Kvůli silnému větru a vytrvalému dešti se jim ani po několika hodinách nedaří práci dokončit a tak se rozhodnou dnešní šichtu zapíchnout dřív.

Rozžhavené uhlí z kamínek zalijí vodou, a když usoudí, že již dostatečně vychladlo, vysypou jej do měděného okapu a „sebravše své nástroje, opustili střechu divadelní,“ píše se v oficiální dobové zprávě o požáru, který zakrátko vypukne.

Chybný signál

Už je skoro večer dne 12. srpna 1881, když hasič Jan Kořínek prochází chodbami divadla. Na každém kontrolním místě podle pravidel propíchne speciálním klíčem hodiny, aby byl důkaz, že svou pochůzku plní svědomitě.

Jen pár minut po začátku směny však ucítí z galerie kouř. O pár chvil později už skrz spodní bednění střechy uvidí šlehat plameny. Okamžitě seběhne k požárnímu hlásiči a odešle signál hasičům.

Náhoda tomu chce, že ve stejnou chvíli nahlásí oheň i strážník na ulici. V hasičárně tak zaznamenají namísto signálu „ND“ v Morseově abecedě jen čáru a nedozví se tudíž, kde hoří. Požár se tak k hasičům dostane až během druhého hlášení o půl hodiny později. Kořínek s ostatními divadelními hasiči si tak musí pomoci sami.

Nestačí tlak

Ani kolemjdoucí se nebojí přiložit ruku k dílu a požárníkům se zdoláváním ohně pomáhají. Hadice však vydrží chrlit proud jenom chvíli. Jak je to možné? Důvodem je neuvěřitelná smůla.

Totiž, den před požárem prasklo ve vodní nádrži na Karlově potrubí, pročež je v něm jen asi polovina objemu vody, než za běžného provozu. Pomoci zmírnit škody požáru by teoreticky mohlo i moderní kropící zařízení nainstalované v budově.

To je napájeno z městského vodovodu. Ačkoliv by nic nezmohlo proti plamenům na střeše, asi deset minut intenzivně kropí vše hořící, co se zřítí od stropu. Jeden z nekompetentních pomocníků ale nešťastně „překroutí hydranty“ a voda přestane téct i z něj.

Zeď záchrany nefunguje

„Spusť ji dolů!“ volá jeden za hasičů. Jeho kolega běží ke spouštějícímu zařízení železné opony, ale ta se ani nehne.

Masivní kovová konstrukce, která má přesně v takovýchto případech oddělit jeviště a hlediště a uchránit tak zničení jednoho od druhého, je nakonec spuštěna jen částečně. V úplném stažení ji ovšem brání železné řetězy, kterými je zajištěna proti náhlému pádu.

Toto nezvyklé uchycení je zde kvůli štukatérům, kteří pracují na horní omítce nad jevištěm a pod oponou tak mají postavené lešení. Z obav, aby se železná konstrukce nezřítila a nevzala sebou i dělníky, ji proto zajistili řetězy na zámek.

„Avšak sluší podotknouti, že by ani tato opona, i kdyby včas byla spuštěna bývala, nebyla zachránila jeviště,“ míní později c.k. úřady.

Přispěje i císař

Hasičům se daří plameny zdolat až k ránu. Když konečně vejdou do torza budovy, naskytne se jim bolestný pohled. Střecha, hlediště i jeviště včetně všech rekvizit jsou zničené. Uchráněna zůstala část zázemí včetně vestibulu a foyer.

Přes noc se požárníkům podařilo vynést i většinu obrazů. Škoda je přesto obrovská. Ještě ten den se začnou lidé na ulici zlatku po zlatce skládat na nové divadlo.

Velkými sumami přispějí také císař František Josef I. (1830–1916) a české šlechtické rody. Obnovené Národní divadlo otevře za dva pouhé roky, v listopadu 1883. Jak jinak, než za tónů Libuše…