Nádražák lehce nadzvedne víko opuštěného kufru a sáhne dovnitř. Snad se mu podaří nahmatat třeba občanský průkaz. Jeho ruka však narazí na něco měkkého, poddajného. A studeného. „Myslel jsem, že sahám na kus masa,“ sdělí později kriminalistům. V podstatě to tak bylo.

Je mladá i pohledná. A tak se Slovenka Otýlie Vranská vydá hledat štěstí do české stověžaté metropole. Vždyť doma v Breznu nad Hronom těžko nějak „prorazí“. Ne s otcem metařem, který si tyká s bídou i nouzí.

I když je rok 1933 a nad Evropou se stahuje temný stín nacistického teroru, ona má jiné starosti. Snad najde v Praze dobrou práci. A možná ještě lepšího manžela.

Štěstí prý hledá u rotmistra

Nedá se o ní ovšem říct, že by byla vzorem mravnosti. To vidí i její provdaná sestra Mária, která ji v Praze vezme pod svá křídla. Ani trochu se jí to nelíbí. Otýlie na to nedbá. Vzdát se příjemných večerů v pánské společnosti odmítá.

Spor mezi ženami dojde tak daleko, že si Otýlie musí sbalit svých pět švestek a jít o dům dál. S kamarádkou Boženou si najdou jiné útočiště. Jenže nová bytná se na obě dívky pořádně dopálí. Boženu bez velkých cavyků „vykopne“.

Otýlie dostane ještě jednu šanci. Stálejší „přístav“ možná hledá u rozvedeného rotmistra Josefa Pěkného. Seznámí se v létě 1933. „Tvrdila, že jde o vážnou známost,“ prohlásí po čase Božena. Ovšem ani tenhle vztah nebude jednoduchý. Vstoupí do něj totiž třetí osoba.

Kdo půjde z kola ven?

Na konci srpna pracuje dívka jako servírka. Sní v té době o vyzvánění svatebních zvonů? Těžko říct. Jisté je, že 31. srpna se s Pěkným sejde. Problém je, že do pasáže Koruna nedorazí sám.

Je s ním Antonie Koklesová, další Slovenka, se kterou se Otýlie zná. Ani Koklesová není právě mravnost sama. Po 90 letech lze jen těžko rekonstruovat, co přesně se mezi členy milostného trojúhelníku odehraje a jaká slova zazní. Dá se ovšem očekávat, že někdo půjde takříkajíc z kola ven.

Alkohol a jablko

A ten někdo je podle všeho nakonec Otýlie. Dost možná skřípe zuby. Navenek se ale může zdát, že to nijak zvlášť neřeší. O něco později je spatřena v dalším podniku ve společnosti kudrnatého blondýna. Že by náplast na zraněné city? Nebo jen jakási odplata?

„Tančili spolu a pili víno,“ uvedou svědci po čase. Alkohol ovšem není jediné, co dívka toho večera pozře. Neznámý jí koupí také jablko. Hodiny ukazují půl dvanácté.

Hlavu uloží mezi stehna

Pár se poté rozdělí. Otýlie je znovu sama. Někdy po půlnoci se krátce objeví ještě v jedné restauraci. Tak lze podle dostupných informací zmapovat její poslední pohyb. Poté je zavražděna. Kde? To je nejasné. Kdy?

Podle stupně natrávení jablka v jejím žaludku bude soudní lékař odhadovat čas smrti na zhruba jednu hodinu v noci. Co se děje potom? Vrah rozřeže ženino tělo. Umístí jej do dvou kufrů. Do prvního uloží dolní končetiny.

Jsou naříznuté v kolenou tak, aby se daly maximálně ohnout. Mezi stehny je uložena odříznutá hlava. Fotografie této hrůzné „stylizace“ se stane jednou z nejznámějších v historii české kriminalistiky.

Vlaky jedou na Slovensko

Ve druhém zavazadle skončí trup s horními končetinami. Oba kufry se pořádně pronesou. Váží nějakých třicet kilo. Manipulace s nimi nebude jednoduchá. Přesto se pachateli podaří dostat je do dvou vlaků na různých nádražích, aniž by vzbudil nějakou pozornost.

Od mordu uběhne tou dobou necelých 24 hodin. Dne 1. září v deset večer odjíždí první souprava z Masarykova nádraží. Zhruba o hodinu později se dává do pohybu lokomotiva na nádraží Wilsonově, dnešním hlavním. Oba noční spoje míří na Slovensko.

Šok pro železničáře

Po osmé ráno je na bratislavské železniční stanici pořádný rozruch. Koho by ale napadlo, že se takový mumraj strhl kvůli obyčejnému tmavohnědému kufru? Ten zůstal ve vagonu i poté, co všichni cestující odešli.

Železničáři jej pak otevřeli, aby mohli dohledat jeho majitele. Když odstranili papír a prostěradlo, zůstali zírat na oddělenou hlavu v „klíně“ mezi stehny.

Předají případ do Prahy

Druhý vlak dojede o poznání dál, do Košic. Právě tady nahmatá aktivní zaměstnanec drah „maso“ uvnitř zavazadla. Kriminalisté nepotřebují doktorát, aby si trup s bodnými ranami v oblasti levého ňadra spojili s podobně děsivým nálezem v Bratislavě.

Je jasné, že ostatky patří jedné osobě. A s největší pravděpodobností přijely už z Prahy. Soudní lékař mrtvolu prohlédne. Všimne si udržovaných nehtů na rukou. Že by šlo o dámu z vyšší třídy?

Slovenští kriminalisté jsou nejspíš rádi, že tuhle hádanku řešit nemusejí. Promptně ji postoupí svým kolegům z matičky všech evropských měst.

Chodidla versus nehty

Tým kriminalistů vedený zkušeným policejním radou Josefem Vaňáskem se okamžitě pustí do práce, stejně jako patolog. Vyjde najevo, že mrtvá žena má zanedbaná chodidla. To trochu kontrastuje s pěstěnými nehty na rukou.

Policisté usuzují, že pocházela z chudších poměrů, avšak v prostředí, v němž se před smrtí pohybovala, chtěla dělat dobrý dojem.

Postupoval s určitou dovedností

Operativní pátrání se logicky zaměří i na nádraží, odkud vlaky s morbidním nákladem odjely. Kupodivu ale nepřinese valný výsledek. Zásadní budou závěry pitvy. K sedmi ranám do hrudníku došlo až posmrtně.

Vznikne teorie, že vrah k ženě přistoupil zezadu a bez varování jí podřízl krk. Pokud jde o rozřezání těla, postupoval pachatel s určitou dovedností. Svědčí o tom naříznuté kolenní klouby i místa, kde došlo k oddělení dolních končetin – totiž také v kloubech.

Využije zájmu veřejnosti

Kriminalisté tedy získali odpovědi, které jim mohla poskytnout sama oběť. Stále ale netuší, o koho jde, notabene kdo ji zamordoval. Tou dobou se o hrůzném zločinu hodně píše. Tisk se předhání v senzačnějších titulcích. Vaňásek se tohoto zájmu rozhodne využít.

Nechá ostatky vyfotografovat a snímky i s inkriminovanými kufry dá na policejním ředitelství veřejnosti k „nahlédnutí“. Zájem je obrovský. Lidé vezmou budovu takřka útokem. Kdekdo chce tu hrůzu vidět.

Hledají blondýna, podezřívají pasáka

Identifikace se zdaří 6. září. Výrazně s ní pomůže Otýliina sestra Mária. V tomto směru je tedy jasno. Detektivové se začnou vrtat v dívčině životě. Zjišťují, s kým se stýkala a kde se před smrtí pohybovala.

Pátrají třeba po blondýnovi, s nímž byla osudného večera viděna. Chvíli krouží kolem jistého pasáka. Že by ale Otýlii zavraždil, nakonec zavrhnou. Další pátrání jim znesnadňuje obrovský a na tu dobu nezvyklý mediální humbuk. Zvědaví lidé je zaplavují informacemi a spíš jim ztěžují práci.

K odhalení jsou prý blízko

Z mordu se nakonec stává pomníček, který pošramotí pověst „neomylného“ rady Vaňáska. Co je ovšem podstatnější než profesní vizitka jednoho kriminalisty, je fakt, že bezcitný vrah za svůj zločin nikdy nepyká.

Dnes už by mělo uzavření případu jen jakousi symbolickou hodnotu. Odborníci přesto pracují na tom, aby pachatele i po dlouhých 90 letech odhalili. A údajně k tomu mají velmi blízko.

Případ stále neobjasněn

Měla by jim i po takové době pomoci analýza DNA. Její výsledky však stále nebyly oficiálně oznámeny. Hlavními podezřelými jsou v každém případě Pěkný s Koklesovou.

Podle Radka Galaše z Muzea Policie ČR mohla Vranská v době od okamžiku, kdy byla naposledy spatřena, až po předpokládaný čas smrti, dojít do rotmistrova bytu.

Bez zajímavosti není ani to, že tento byt disponoval vanou, což tehdy nebylo úplně standardní. Že by Pěkný s Koklesovou vraždili, ale s jistotou říct nelze. Stejně jako to, co se mezi nimi a obětí případně odehrálo.