„Snažte se alespoň vyhnout davům. Oblékněte si drátěnou košili,“ naléhá na švédského krále Gustava jeho štítonoš Hans von Essen (1755–1824). Král ho ignoruje, i když ví, že mu může jít o život. Moje maska bude dobrou ochranou,“ namítne.
Večer 16. března 1792 švédský král Gustav III. (1746–1792) nejdříve vykoukne z lóže, pak se zahalí do černého benátského pláště a na hlavu si narazí třírohý klobouk, na tvář nasadí bílou masku.
„Pojďme se tedy podívat, zda se odváží mne zabít,“ zavolá na Essena. Když vejde do sálu, všichni si vzrušeně šeptají. Dobře vědí, kdo přichází. Typická chůze a medaile na prsou nikoho neoklamou.
Najednou se kolem Gustava shromáždí hlouček postav v pláštích s kapucemi. „Zdravím vás, krásná masko,“ osloví ho francouzsky hrabě de Horne. Na tento signál se ozve sálem rána. „Jsem raněn,“ vykřikne Gustav. Padá přímo do Essenovy náruče…
Ránu zmírní šerpa
„Hoří. Hroutí se strop. Všichni pryč. Zachraňte se!“ volají spiklenci, kteří utíkají pryč. Marně se snaží vyvolat paniku. Králův pobočník kapitán Pollet ještě stihne dát rozkaz k uzavření východů ze sálu. Postřelený král zatím úpí bolestí.
Kulka ho trefila do levého boku. Hloubku rány ovšem zmírnila šerpa, kterou má obtočenou kolem těla. Raněného panovníka odnášejí do jeho bytu, kde ho položí na divan. Gustav teď vypadá klidně, dokonce přijímá vyslance. „Je to smůla.
Během války jsem vždy vyvázl z každé střelby, abych teď dostal kulku do zad od svých vlastních lidí,“ omlouvá se a každému děkuje za návštěvu. V křesle ho pak dopraví do kočáru.
„Jsem jako papež, když ho vezou před procesím,“ vtipkuje král.„Sundejte masky,“ přikazuje v sále policejní ředitel Liljenspare spiklencům. Brzy se jeho pozornost soustředí na jistého Jacoba Johana Anckarströma (1762–1792).
Během rusko-švédské války stál na straně spiklenců. Má pověst kruťase. Neposlušnému koni neváhal useknout nohy… „Nejsem povinen nikoho informovat o svých zábavách,“ odpovídá na dotaz, co dělal na plese.
Usvědčí ho ale zbraně – dvě pistole, které ve spěchu odhodil na podlahu. Když policejní ředitel povolá obchodníky se zbraněmi, jeden z nich potvrdí, že zmíněné pistole prodal právě Anckarströmovi. Královrah se pod tíhou důkazů přiznává.
Popírá ale, že by mu kdokoli pomáhal. Ve skutečnosti má spiknutí širokou podporu z řad šlechticů.
Kolem náčelníka generálního štábu Pechlina se soustředilo 18 spiklenců, z toho 16 šlechticů včetně hraběte Ribbinga, jehož kdysi za atentátníka označila jasnovidka.
Přichází konec
O zraněného krále pečuje chirurg Akrell. Ránu vyčistí, ale nic víc se nedá dělat. V pokoji je téměř tma, okenice jsou zavřené. Gustavův zbývající čas odměřují kyvadlové hodiny na sloupku postele. Agonie trvá dlouhých 13 dnů.
Nepomohou recepty lékařů ani modlitby za jeho uzdravení. Přicházejí dokonce i někteří aristokraté.
„Vaší zásluhou se stále víc smiřuji s tím, co se mi stalo, když vidím, že ke mně přivádíte věrné přátele a nové stoupence,“ řekne král například hraběti Brahbému.
Přes chvilkové zlepšení, ke kterému dojde 25. března 1792, je jasné, že konec se blíží.
Zápach tlumí kolínskou
Rána hnisá, zápach z ní se lékaři snaží tlumit kolínskou. 29. března 1792 nadiktuje Gustav svému tajemníkovi závěť. Naposledy se vyzpovídá. „Pochybuji, že bych měl před Bohem velké zásluhy. Mohu však říci, že jsem nikomu úmyslně neublížil,“ prohlašuje.
Pomodlí se, jeho hrudník se naposledy nadechne. Je 22 hodin a 25 minut. Pátráním po spiklencích se od této chvíle nikdo už moc nezabývá. Trest smrti nakonec čeká jenom Anckarströma. 27. dubna 1792 ho odvezou na popraviště.
Nejprve žádá o prominutí trestu a pak položí na špalek pravou ruku. Kat ji odsekne v zápěstí. Potom skloní hlavu, kterou popravčí čistě oddělí od těla… Do čtyř světových stran jsou rozmístěna čtyři kola.
Na každé z nich kat přivázal čtvrtinu těla královraha Jacoba Johana Anckarströma. Uprostřed hrůzného divadla trčí kůl s jeho naraženou useknutou hlavou a pravou rukou. Den po popravě, 28. dubna 1792, k ní přibude štítek s textem anonymního autora: „Šťastná ruka, která zachránila vlast.“
