Skupina českých spolkových nadšenců polohlasně diskutuje o své další akci. Každou chvíli ale některý z nich hodí okem k člověku sedícímu na konci jejich stolu. Mezi ním a skupinkou stojí prázdná židle, jakoby ten muž byl prašivý.
Nikdo z vlastenců s ním nechce nic mít. Všichni vědí, že je to policejní konfident. Píše se rok 1851a v Čechách panuje tvrdý bachovský absolutismus.
Jakmile skupinka jenom trochu ztiší hlas nebo se v diskusi lehce dotkne tématu, které jenom trošku zavání politikou, muž, který vypadá, jakoby spal, okamžitě pootočí hlavu a našpicuje uši.
Jeho úkolem je poslouchat a referovat o jejich činnosti přímo rakouské policii. Před českým živlem se rakouské úřady zkrátka mají na pozoru a znechucení Češi proti tomu nic nezmůžou. Ani rakouské policejní špiclování jim ale nezabrání se scházet…
Obrazy úřady nezajímají
První vlaštovkou signalizující nový zájem Čechů o české věci se stává Společnost vlasteneckých přátel umění založená roku 1796. Hrabě František Josef Šternberk (1763–1830), který stojí v jejím čele, se snaží podporovat výtvarné umění a pracuje na vybudování obrazárny.
Stánek reprezentující české výtvarné umění sídlí do roku 1809 v pražském Černínském paláci, později v letech 1814–1871 v paláci Šternberském a nakonec po roce 1884 v nově postaveném Domě umělců, dnešním pražském Rudolfinu.
Péči o současné umění roku 1835 přebírá Krasoumná jednota, která zároveň organizuje každoroční výstavy. Ve 2. polovině 19. století už ale jde jen o správu obrazárny, která, jak se zdá, rakouské úřady příliš neprovokuje.
Německé muzeum nechci!
15. dubna 1818 zakládá skupina českých šlechticů spolek pro Vlastenecké muzeum v Čechách na podporu vzniku dnešního Národního muzea.
Jde ovšem o německý stavovský ústav, s jehož pojetím vůbec nesouhlasí český jazykovědec Josef Jungmann (1773–1847).
Už 25. dubna 1818 na protest publikuje v Pražských poštovských novinách článek, v němž nesouhlasí s Vlasteneckým muzeem a chce jiné muzeum, vybudované vysloveně jako českou národní instituci, podporující jedině české vědce. Jenže má smůlu…
Nepopulární politik vydrží 30 let
Když se v roce 1817 se v čele vídeňského policejního ministerstva objevuje hrabě Josef Sedlnicky (1778–1855) z rodu Sedlnických z Choltic, pro české vlastenecké nadšence to znamená tvrdou ránu.
Muž, který ve svém úřadě vydrží více než třicet let, si svým počínáním rychle vykoleduje odpor v českých kruzích. Extrémně nepopulární politik si z toho ale nic nedělá a dál se v klidu soustředí na budování husté a rozsáhlé policejní sítě v rakouské říši.
Jeho zásluhou se musí podřídit policejnímu dohledu úplně všichni, nejenom úřady, církev a školy, ale také všechny kulturní a vědecké spolky. Zástupci policie se účastní všech jednání spolků.
Sedlnického éru zastaví teprve revoluční události roku 1848, kdy po nátlaku v březnu 1848 odstupuje. Situace se začíná radikálně měnit.
Shromažďování povoleno
Rakouská ústava schválená 28. dubna 1848, přesněji její paragraf s číslem 22 poprvé obsahuje právo na spolčování, rok na to se stejné právo objevuje i v ústavě ze 4. března 1849, takzvané oktrojované ústavě, v paragrafu číslo sedm.
Tentokrát je ale povolení ke vzniku spolku podmíněno tím, že jeho cíl a prostředky používané k jeho dosažení nesmí být ani protistátní ani protiprávní. Prováděcí předpis k ústavě také jednoznačně říká, že na spolkovou činnost musí dohlížet policie.
Když do své funkce v roce 1849 nastupuje rakouský ministr vnitra Alexandr Bach (1813–1893), politické poměry ještě více přituhují.
Nařízení číslo 246 říšského zákona schváleného 31. prosince 1851, které Bach prosadí, omezuje politický život v Rakousku.
Další nařízení ze 17. června 1852 a císařský patent číslo 253 podepsaný panovníkem Františkem Josefem I. (1830–1916) 26. listopadu 1852 už přesně popisují, co vlastně policejní dozor znamená.
