Skip to content

Vlastenecké nadšení 19. století: České spolky se musely scházet pod policejním dohledem

Skupina českých spolkových nadšenců polohlasně diskutuje o své další akci. Každou chvíli ale některý z nich hodí okem k člověku sedícímu na konci jejich stolu. Mezi ním a skupinkou stojí prázdná židle, jakoby ten muž byl prašivý. Nikdo z vlastenců s ním nechce nic mít. Všichni vědí, že je to policejní konfident. Píše se rok 1851a v Čechách panuje tvrdý bachovský absolutismus.

Jakmile skupinka jenom trochu ztiší hlas nebo se v diskusi lehce dotkne tématu, které jenom trošku zavání politikou, muž, který vypadá, jakoby spal, okamžitě pootočí hlavu a našpicuje uši. Jeho úkolem je poslouchat a referovat o jejich činnosti přímo rakouské policii. Před českým živlem se rakouské úřady zkrátka mají na pozoru a znechucení Češi proti tomu nic nezmůžou. Ani rakouské policejní špiclování jim ale nezabrání se scházet…

Hrabě František Josef Šternberk intenzivně pracuje na tom vybudovat českou obrazárnu.

Obrazy úřady nezajímají
První vlaštovkou signalizující nový zájem Čechů o české věci se stává Společnost vlasteneckých přátel umění založená roku 1796. Hrabě František Josef Šternberk (1763–1830), který stojí v jejím čele, se snaží podporovat výtvarné umění a pracuje na vybudování obrazárny. Stánek reprezentující české výtvarné umění sídlí do roku 1809 v pražském Černínském paláci, později v letech 1814–1871 v paláci Šternberském a nakonec po roce 1884 v nově postaveném Domě umělců, dnešním pražském Rudolfinu. Péči o současné umění roku 1835 přebírá Krasoumná jednota, která zároveň organizuje každoroční výstavy. Ve 2. polovině 19. století už ale jde jen o správu obrazárny, která, jak se zdá, rakouské úřady příliš neprovokuje.

Jazykovědec Josef Jungmann chce, aby muzeum mělo podobu české národní instituce. S německým pojetím nesouhlasí.

Německé muzeum nechci!
15. dubna 1818 zakládá skupina českých šlechticů spolek pro Vlastenecké muzeum v Čechách na podporu vzniku dnešního Národního muzea. Jde ovšem o německý stavovský ústav, s jehož pojetím vůbec nesouhlasí český jazykovědec Josef Jungmann (1773–1847). Už 25. dubna 1818 na protest publikuje v Pražských poštovských novinách článek, v němž nesouhlasí s Vlasteneckým muzeem a chce jiné muzeum, vybudované vysloveně jako českou národní instituci, podporující jedině české vědce. Jenže má smůlu…

Josef Sedlnicky by byl nejraději, aby policie kontrolovala úplně všechno. Čeští vlastenci z něj mají těžkou hlavu.

Nepopulární politik vydrží 30 let
Když se v roce 1817 se v čele vídeňského policejního ministerstva objevuje hrabě Josef Sedlnicky (1778–1855) z rodu Sedlnických z Choltic, pro české vlastenecké nadšence to znamená tvrdou ránu. Muž, který ve svém úřadě vydrží více než třicet let, si svým počínáním rychle vykoleduje odpor v českých kruzích. Extrémně nepopulární politik si z toho ale nic nedělá a dál se v klidu soustředí na budování husté a rozsáhlé policejní sítě v rakouské říši. Jeho zásluhou se musí podřídit policejnímu dohledu úplně všichni, nejenom úřady, církev a školy, ale také všechny kulturní a vědecké spolky. Zástupci policie se účastní všech jednání spolků. Sedlnického éru zastaví teprve revoluční události roku 1848, kdy po nátlaku v březnu 1848 odstupuje. Situace se začíná radikálně měnit.

Ministr vnitra Alexander Bach ještě více přitáhne šoruby politických poměrů.

Shromažďování povoleno
Rakouská ústava schválená 28. dubna 1848, přesněji její paragraf s číslem 22 poprvé obsahuje právo na spolčování, rok na to se stejné právo objevuje i v ústavě ze 4. března 1849, takzvané oktrojované ústavě, v paragrafu číslo sedm. Tentokrát je ale povolení ke vzniku spolku podmíněno tím, že jeho cíl a prostředky používané k jeho dosažení nesmí být ani protistátní ani protiprávní. Prováděcí předpis k ústavě také jednoznačně říká, že na spolkovou činnost musí dohlížet policie. Když do své funkce v roce 1849 nastupuje rakouský ministr vnitra Alexandr Bach (1813–1893), politické poměry ještě více přituhují. Nařízení číslo 246 říšského zákona schváleného 31. prosince 1851, které Bach prosadí, omezuje politický život v Rakousku.

Další nařízení ze 17. června 1852 a císařský patent číslo 253 podepsaný panovníkem Františkem Josefem I. (1830–1916) 26. listopadu 1852 už přesně popisují, co vlastně policejní dozor znamená.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …