Po založení aténského městského státu kolem roku 750 př. n. l. bohatne střední třída obyvatel ze zemědělství a obchodu a hlásí se také o svá práva, která jim aristokracie upírá. Jenže kdo na všem nejvíc tratí jsou ti nejchudší. Nikdo se jich nezastane…

„Vláda lidu má na prvním místě to nejhezčí slovo ze všech – rovnost, což se neslučuje se zájmy monarchů. Úředníci se určují losem, ze svých rozhodnutí skládají účty a vše se vede veřejně.

Proto si myslím, že bychom měli skončit s monarchií,“ volá po spravedlnosti řecký básník Hésiodos (7. století př. n. l.) a podporuje zuřivost střední třídy i chudiny, s jakou v roce 632 př. n. l.

zmaří pokus šlechtice Cyklóna o převrat. „Shromáždili se z polí jako jeden muž,“ líčí události Hésiodos. Tlak občanů nakonec přiměje vládu, aby sepsala zákony podporující stabilitu a rovnost.

Za těžké provinění žádný trest

Nelehkého úkolu se ujme archeont (jeden z devíti vládců volených aténským shromážděním – pozn. red.) Drakón (*kolem 650 př. n. l. – ?) v letech 623 – 621 př. n. l. Vytvoří svérázný systém trestů, v němž nařizuje smrt i za malé přestupky.

„…ti, kteří ukradli salát nebo ovoce, dostali stejný trest jako ti, kteří se dopustili svatokrádeže nebo vraždy,“ vysvětluje řecký historik Plútarchos (asi 46 – asi 127 n. l.).

„Proč jste stanovil tak krutou odplatu i za malé přečiny?“ ptají se Drakóna jeho současníci. „Podle mého si tyto skutky takový trest zaslouží,“ odpoví archeont. „A co větší, daleko závažnější provinění?“ nedají mu pokoj. „Ta jsou tak těžká, že už pro ně větší trest neexistuje,“ odpoví jim.

Úkladní vrazi utíkají

Mladíka Theofila, který úkladně zavraždil svého souseda, už soudci vyslechli. Teď ho úředníci odvedli domů a on si rychle balí své věci na cestu.

Za chvíli opustí Atény a do svého rodného města se už nikdy nevrátí… „Za promyšlenou vraždu byla trestem smrt, ale po výslechu před soudem měl pachatel dovoleno opustit Atény a usadit se v jiném řeckém státě,“ vysvětluje britský autor Lewis Lyons mladíkův spěch.

Theofil tak lacino ujde trestu. Vyhnanství se stává trestem i za zabití v afektu, tedy v hněvu nebo z lásky a neúmyslné zabití. Vyhnaní zločinci se nesmějí účastnit bohoslužeb v chrámech a veřejných her.

„Dodržuj tato pravidla a nic se ti nestane,“ zní Theofilovi v uších, když navždy mizí z Atén. Pokud je neporuší, stát ho ochrání před hněvem sousedovy rodiny.

Uprchlíkům dává svobodu

Drakónova pravidla ale bouřlivou situaci v Aténách nezklidní. Protesty vyvolávají postihy dlužníků. Kdo nezaplatí, musí buď pracovat pro svého věřitele jako otrok, nebo je prodán do otroctví jinam.

Pětičlenná rodina zemědělce Hilariona je už třetí den na cestě. Utíkají na příkaz otce, který se ne vlastní vinou dostal do dluhů. Dobrovolné vyhnanství místo otroctví volí i spousta dalších rodin. Zákony proti sobě staví chudé a bohaté.

Zastavit sílící napětí se podaří až v roce 594 př. n. l. Postará se o to aténský politik Solón (asi 638 – 555 př. n. l.), který svými činy také pochlubí:

„Mnoho aténských prodaných do otroctví – někteří právem, jiní ne – jsem přivedl zpátky do země jejich bohů…připoutané k ostudné službě, chvějící se před jejich krutými pány, jsem učinil svobodnými.“ Díky jeho reformám už se dlužníci nemohou stát otroky věřitelů a lidé nemusejí kvůli dluhům utíkat. Ruší i kruté tresty za malé přestupky.