Hádky a zase hádky. Knížete Vratislava I. trápí, že se dvě nejdůležitější ženy jeho života – matka s manželkou – prakticky v ničem neshodnou. Těžko se soustředit na podstatné státnické úkoly, když doma nemá ani chvíli klidu…

Když v roce 915 nečekaně umírá kníže Spytihněv I. (*kolem r. 875), nenechá po sobě žádného dědice, proto na opuštěný vladařský stolec usedá jeho mladší bratr Vratislav I. (asi 888–921). Už Spytihněv, stejně jako jeho otec Bořivoj I. (852/855–888/890) a matka Ludmila (asi 860–921), patřil k velmi zbožným vládcům.

„Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl ve víře Kristově,“ vypráví Kristiánova legenda. Z této tradice se nevymyká ani jeho sourozenec Vratislav.

Zakládá baziliku

„Moje choti, proč s námi netrávíš čas na modlitbách?“ kárá kníže mírně svoji manželku Drahomíra ze Stodor (kolem r. 890‒po r. 935). Ta se ale jenom ušklíbne. Modlářstvím Vratislava a jeho matky pohrdá a dál vzývá pohanské bůžky.

Některé zahraniční prameny také mluví o tom, že je povahou arogantní a panovačná. Vratislav se ale manželčiným vlažným vztahem k víře ovlivnit nenechá. Křesťanské rituály tvoří nedílnou součást jeho života.

Samozřejmě touží zanechat svůj odkaz budoucím generacím, proto roku 920 zakládá na pražském hradě baziliku svatého Jiří. „Vratislav se osmělil vpravit svůj chrám svatojiřský dovnitř okrsku, vybral však pro něj místo na druhém, východním bloku skalnatého hřebene hradu, podle současných poznatků výrazně opticky odděleného od bloku západního, na němž se nacházelo místo zvané Žiži,“ uvádí současný historik Petr Charvát.

Příklon k Bavorsku

Zasvěcení kostela je jasným politickým gestem. „Ukazuje jednoznačně na západ – svatý Jiří, drakobijce a nositel vítězství, se těšil obzvláštní úctě ctihodného Hattona, arcibiskupa mohučského a opata kláštera v Reichenau na Bodamském jezeře,“ píše Charvát. Do kláštera v bavorském Reichenau přivezl Hatto III. (asi 850‒913) v roce 896 z Říma světcovy ostatky. „Bylo by dosti zvláštní, kdyby mezi touto událostí a zasvěcením nového pražského kostela neexistovala žádná souvislost,“ upozorňuje Charvát. Kníže se také ve své politice opírá o podporu bavorského souseda, vévody Arnulfa (†937).