Západní Německo prožívá v šedesátých letech minulého století rozkvět. Pak přichází ekonomická krize let sedmdesátých a ke slovu se dostávají nespokojení občané. Bezesporu nejhalasněji o sobě dává vědět extremistická skupinka Frakce Rudé armády (RAF). Ta vypustí první vlaštovku v podobě bomb v nákupním centru…

Mladý Andreas Baader sice ani nedostuduje střední školu, o politické dění a společnost se ovšem velmi zajímá. Brzy začne vyznávat levicové ideologie, zejména marxismus a maoismus. Odsuzuje společnost ve své zemi za to, jak je hrabivá.

Nelíbí se mu všudypřítomný konzum. Socialistické východní Německo, to je jiná káva! Nevybouřený mladík cítí, že je třeba jednat.

Se skupinkou zradikalizovaných kompliců bere už v roce 1968 útokem svatostánky kapitalistické konzumní společnosti – jde o obchodní domy Kaufhof a Schneider ve Frankfurtu nad Mohanem, kde odpalují dvě bomby. Má jít o protest proti válce ve Vietnamu.

Výcvik u Fatahu

Čerstvě založená levicová skupina Frakce Rudé armády v čele s Baaderem je konsolidovaná. Žháři si sice musejí odsedět pár měsíců za mřížemi, pobyt je však ještě víc zradikalizuje a zocelí. Hned v roce 1969 navštěvují levicové komunity ve Francii a v Itálii.

Po návratu do Německa je Baader opět zatčený, o jeho vysvobození se ale postará aktivistická reportérka Ulrike Meinhof, která se krátce nato stává Baaderovou přítelkyní.

Den osvobození oba označí za den vzniku „první generace Frakce Rudé armády“. Baader nelení a odjíždí se ještě více zocelit do Palestiny. Navštěvuje zde výcvikový tábor islamistické levicové skupiny Fatah.

Ulrike zatím vytváří politický program extrémistického hnutí, jemuž vévodí boj s americkým imperialismem a boj proti „fašistickému státu“. Snad jediným úctyhodným cílem organizace je odstranění politických činitelů, kteří mají nacistickou minulost, od moci.

Pumový rok

Běžnou činností organizace se postupně stávají únosy, loupeže, ale i vraždy. Cílem těchto akcí jsou zejména objekty německé státní správy, ale také banky nebo spořitelny jakožto symboly kapitalismu. Navíc, peníze se hodí.

Vůbec nejzdařilejší akcí je série pumových útoků z roku 1972. Dvojice Baader–Meinhof a jejich společníci zosnují bombové útoky ve Frankfurtu, Augsburgu, Karlsruhe, Mnichově a v Heidelbergu, kde výbuch zabíjí tři americké vojáky.

Celé Německo je na nohou, tohle ještě nezažilo! Běžné obyvatelstvo je zděšeno, radikálně levicově naladěná mládež potajmu tleská. A východní Německo teroristům ochotně vypomáhá, třeba se změnami identit.

Skvělý marketing

Ne však dlouho, už v roce 1974 dojde k dopadení téměř celé teroristické sítě. Zuřiví radikálové ale na sebe upozorňují i z vězení! Drží kolektivní hladovku, o které následně píše i německý tisk. A ne z ledajakého důvodu.

Dva účastníci hladovky totiž na ni následně i zemřou! Pozornost také upoutá návštěva filozofa a marxisty Jeana-Paula Sartera (1905–1980), který si přijde popovídat se zatčeným Baaderem.

První generace Frakce nicméně končí neslavně, Ulrike za neznámých příčin umírá v květnu 1976 při čekání na proces, oficiální verze mluví o oběšení se ručníkem. A Baader? O rok později končí s kulkou v čele na zemi vězeňské cely. Oficiální verze: sebevražda.

Frakce představuje i po pozatýkání první generace pro Němce největší bezpečnostní riziko od konce druhé světové války.