Vnést do chaosu řád. Polovina 19. století přináší chemikům nelehkou výzvu, jak uspořádat desítky známých prvků, které přibývají s každým novým objevem. Když dnes pohlédneme na periodickou tabulku, vidíme elegantní systém.

Ale cesta k ní vede přes pokusy, omyly i revoluční myšlenky lidí, kteří se odvážili nahlédnout pod povrch hmoty.

Některé kovy známe už od starověku. Lidé pracují se zlatem, stříbrem, mědí, železem, cínem, rtutí a olovem dávno předtím, než se zrodí moderní věda. Tyto kovy se v přírodě vyskytují téměř čisté, a tak s nimi umí zacházet už dávní řemeslníci.

Středověcí alchymisté jdou ještě dál – hledají „primu materii“, základní látku, ze které vše vzniká. Ve svých křivulích doufají, že promění olovo ve zlato a odhalí tajemství života. Marně. Ale jejich experimenty nejsou zbytečné.

Zanechávají po sobě zkušenosti, poznatky i nástroje, které později využívají první chemici. Teprve s příchodem 17. a 18. století se z alchymie rodí skutečná věda, která začíná věci měřit, vážit a popisovat podle zákonů, ne kouzel.

Když chybí systém

Antoine Lavoisier (1743–1794), francouzský šlechtic a reformátor chemie, přináší v 80. letech 18. století do oboru pořádek.

Ve své Traité élémentaire de chimie (1789) popisuje 33 prvků, které považuje za základní složky hmoty. Odmítá prastarou představu čtyř živlů a místo ohně, vody, země a vzduchu zavádí přesnou terminologii, hovoří o kyslíku, vodíku, síře či uhlíku.

Lavoisier dává chemii nový jazyk i tvář a ukazuje, že žádná látka se nemůže ztratit ani vzniknout z ničeho. Jeho práce představuje zlom, chemie se definitivně odděluje od alchymie. Ale s každým novým objevem roste chaos.

V 19. století už vědci znají přes šedesát prvků. Každý má jiné chování, atomovou hmotnost, jiné sloučeniny. V laboratořích se hromadí údaje, ale chybí systém, který by je sjednotil.

Hledání řádu

První pokusy o řád přicházejí brzy. Francouz Louis-Bernard Guyton de Morveau (1737–1816) už v roce 1772 navrhuje, aby každý prvek měl jednotné označení – symbol a jasné jméno.

Snaží se chemii očistit od starých, často básnických názvů typu „měsíční kov“ nebo „barvík“. Jeho snahu později rozvíjejí další.

Německý chemik Julius Lothar Meyer (1830–1895) v roce 1862 vytváří první tabulku, v níž uspořádává prvky podle atomové hmotnosti a jejich vlastností. Není ještě dokonalá, ale otevírá cestu k tomu, co o pár let později zdokonalí Dmitrij Mendělejev.

První pokusy o řád tak dokazují, že i v největším chaosu přírody se skrývá logika, stačí ji jenom rozpoznat.