Píše se rok 1938 a Emil Hácha (1872–1945) se z funkce předsedy Nejvyššího správního soudu chystá do důchodu.

Zemřela mu milovaná manželka Marie (1873– 1938), která byla zároveň jeho sestřenicí, a jejich dcera se rozvádí. Stres se už v tu chvíli podepisuje na jeho zdraví. Osud tomu chce však jinak.

„Prezident nemusí činit zásadní rozhodnutí,“ přemlouvá ho ministerský předseda Rudolf Beran (1887–1954). A tak Hácha, který vystupuje politicky neutrálně a má zkušenosti s vedením velké organizace, místo na odpočinek míří do čela Česko-Slovenské republiky. Beran se bohužel hrubě splete…

Kvůli Göringovi dostane infarkt

„Pozbývá rozhodovacích schopností, nemá vůli…“ upozorňuje Adolf Maixner (1877–1957), který dělá osobního lékaře již Masarykovi i Benešovi, Berana. Je leden 1939 a prezident si mu ráno stěžuje na dezorientaci. Informace nepadne na úrodnou půdu.

S březnem 1939 Hácha musí na kobereček do Berlína. Donutí ho čekat až do půl druhé ráno dalšího dne, aby se vůdce mohl dodívat na film! Vizi podrobení naší země zprvu statečně vzdoruje.

Jenže pak Hermann Göring (1893–1946) začne vyhrožovat vybombardováním Prahy. V tu chvíli jsou již 4 hodiny ráno a zlomený Hácha z nátlaku dostane infarkt! Dostane posilující srdeční injekci a podepíše. Jako právník doufá, že jde o souhlas neplatný – a to kvůli odtržení Slovenska.

Věrnost ale neslíbí…

Když se Hácha vydá vlakem zpět do Prahy, nacisté ho schválně zpozdí, aby tam byl Hitler dřív. V říjnu téhož roku nesloží požadovaný slib věrnosti vůdci a v listopadu bojuje za svobodu zatčených vysokoškolských studentů. Jeho stav se ale vlekle horší.

Z muže, který se pokoušel bojovat za svůj národ, nakonec zbude div ne hadrová panenka bez schopnosti rozhodování. Vrcholem pak bude, když po vypálení Lidic a Ležáků přijme od Hitlera jako dárek luxusní Mercedes.

Chtěl se zabít?

„Jed… ten by toto peklo ukončil,“ žádá prý opakovaně Maixnera s přáním vlastní smrti. Od roku 1943 ho lid již téměř nevidí. Jeho čas se pod vlivem arteriosklerózy dělí na ten, kdy ví o světě, a ten, kdy nemá tušení, co se kolem něj děje.

Staré známé nepoznává, nepamatuje se, kde byl a co dělal. Ke konci okupace stěží zvládne formulovat pár slov, mnohdy beze smyslu. Když nacistický teror odezní, dočká se převozu z Lán do vězeňské nemocnice na Pankráci, která mu neposkytne adekvátní péči.

To je poslední hřebíček do rakve. 27. června 1945 umírá…