Rukou si stiskne nos a pak si promne oči. Přes štiplavý dým nevidí skoro nic. Co se děje? Legionář se otáčí se na spolubojovníka, který si rukama zakrývá tvář. Honem pryč! Prchají z vybudovaného tunelu a všechno nechávají napospas nepřátelům.

Římané dobývají na počátku 2. století př. n. l. Řecko. Na území Seleukovské říše, nástupnickém státě někdejší impéria Alexandra Makedonského (356–323 př. n. l.), se stále bojuje. Řekové se nepřátelům nechtějí podvolit.

Římský konzul Markus Fulvius Nobiliorus (†189 př. n. l.) oblehne jedno z největších ohnisek odporu, řecké pobřežní město Ambracia (dnešní Arta na severozápadě země).

Obyvatelé Ambracie Římany nenávidí a svoje opevněné město brání zuby nehty.„Nasaďte beranidla,“ přikáže proto Markus Fulvius. Prorazit opevnění se mu ale nedaří a nepomohou ani další obléhací stroje. Nezbývá, než hradby podhrabat…

Trubka jako válečný stroj

„Kopou proti nám tunel. Musíme něco vymyslet dříve, než bude zle,“ uvědomují si Ambraciané. Jejich město dlouhodobý nápor Římanů sotva vydrží. Zvlášť teď, když se nepřátelé snaží obranný systém podkopat. „Vykopejme tunel proti nim.

Vyženeme je kouřem,“ napadne obránce a všichni se dávají do práce. Aktivita za městskými branami vrcholí. Netrvá dlouho a Řekové prorážejí poslední centimetry chodby k římskému podkopu. Hotovo.

Přisouvají podivný válečný stroj – jakousi trubku z vydlabaného kmene zakončenou kovářskými měchy. S jejich pomocí vhánějí do tunelu kouř, pocházející zřejmě ze spálených kuřecích per.

Než se římští legionáři vzpamatují, uhodí je do nosu nepříjemný štiplavý dým. V mžiku je pálí oči a nemohou dýchat. Stahují se proto zpátky.

Zapálené roští tvoří zbraň

Podobná zbraň se ale zřejmě objevuje už dříve. Poprvé v dějinách asi v roce 428 př. n. l. během Peloponéských válek, když město Plataje, spojence Athén, oblehne vojsko spartského krále Archidáma II. (476–427 př. n. l.).

Obléhatelé posílají na Platajce déšť zapálených šípů a vymýšlejí další možnosti, jak měšťany donutit, aby se vzdali.

„Přinášeli otepi roští a házeli je z náspu do prostoru mezi zdí a náspem,a protože na tom pracovalo tolik rukou, brzy jej naplnili, potom nakupili dříví ke hradbám i na jiných místech, kam až mohli z té výše dosáhnout, ještě na to naházeli síru a smůlu a roští zapálili,“ líčí použití toxické látky řecký vojenský historik Thúkydidés (460/455–asi 399 př.

n. l.). Hlavní zbraní se i tady stává výroba štiplavého dýmu.

Osud jako přes kopírák

Vypadá to, že se obyvatelé Ambracie inspirují možná právě u Sparťanů. Ze síry a smůly unikal v Platajích oxid siřičitý. Podle Thukydidova svědectví Platajany zachránil liják, který škodliviny spláchl.

I tak ale město nakonec neodolá dlouhotrvajícím útokům Sparťanů. Úplně stejný osud čeká i Ambraciany. Kouř, který poslali do tunelu, sice Římany na chvíli zažene, ale neodradí je od pokračujícího obléhání. Nakonec římské legie Ambracii stejně vydrancují. Zbudou z ní jenom opuštěné ruiny.