Tým amerických vědců se zabýval otázkou, jak je možné, že u dlouhověkých živočichů velkých rozměrů dochází k propuknutí rakovinného bujení jen velmi vzácně. Ve svém výzkumu se badatelé zaměřili na slony, kteří mají až stokrát více buněk než lidé.

Statisticky vzato by měla být jejich těla plná nádorů, leč pravdou je opak.

Do výzkumu se společně pustili dětský onkolog Joshua Schiffman z University of Utah a biolog Carlo Maley z Arizona State University. Dvojici vědců se podařilo odhalit, že nízká náchylnost slonů afrických k rakovině je zakódována v jejich genomu.

U majestátních zvířat byly objeveny 4 desítky kopií silných protirakovinných genů. Ty mají schopnost zbavit se potencionálních rakovinových buněk dříve, než mohou dorůst do nádorů.

Faktory nahrávající vzniku rakoviny jsou u slonů patrné na první pohled. Ve volné přírodě se příslušníci tohoto druhu mohou dožívat i více než 60 let, což je spoustu času k propuknutí zákeřné nemoci. Navíc se jejich masivní těla vážící 5 a více tun skládají z obrovského množství buněk, jež se během života neustále obměňují.

Bohužel ne vždy bez chyby. Čím více buněk, tím vyšší pravděpodobnost, že u některé z nich dojde k poruše a začne se množit nekontrolovaně. Vědci se však přesvědčili, že toto pravidlo rozhodně neplatí!

Alespoň ne mezidruhově.

Zmíněných 40 kopií genu obsahuje protein p53, který patří mezi nejdokonalejší mechanismy prevence rakoviny. Právě tento protein brání poškozeným buňkám v jejich dalším dělení. Alespoň dokud nedojde k jejich opravě.

Případně je podněcuje k tomu, aby spáchaly sebevraždu. Naproti tomu u lidí nalezneme jen dvě kopie genu p53 – od každého rodiče dostáváme do vínku jeden. V tomto ohledu nejsme zdaleka tak dobře vybaveni jako sloni.

Proto je náš druh k rakovině mnohem více náchylný. Evoluce nebyla ke všem stejně štědrá.

Vědce zajímalo, jak dodatečné kopie tohoto genu pracují, jak se zapojují do boje proti nádorům. Za tím účelem vystavili buňky slonů afrických radiaci.

„Poškodili jsme jejich DNA,“ vysvětluje Schiffman.

„Očekávali jsme, že se staneme svědky opravy DNA jako nikdy předtím. Ale to se nestalo. Oprava poškozených zvířecích buněk nebyla v ničem lepší než u lidských.“ Něco však odlišné bylo. Úmrtnost ozářených buněk.

Ty sloní umíraly s dvojnásobně vyšší pravděpodobností než lidské.

Nyní nezbývá, než vše důkladně prozkoumat. Schiffmanův tým už na svůj výzkum navázal. „Nyní se snažíme přijít na kloub tomu, zda lze lidské buňky učinit podobné těm sloním. Například pokud do nich vložíme další kopie genu p53,“ prozradil vědec.

Sloni však nejsou jedinými zvířaty, která se kvůli svým protirakovinným mechanismům těší zájmu vědecké obce. Podobně jsou na tom například velryby, tvorové mnohem větší než sloni. Jejich robustní těla také nejsou prošpikována nádory.

Mají totiž velmi dobře fungující mechanismus opravy poškozených buněk.