„Dobře věděli, kudy popluji. Kopírují moji trasu,“ máchne znechuceně rukou britský vědec James Ross nad výsledky polárních výprav svých konkurentů. „Změním tedy kurz,“ rozhodne se. Boj o bílý kontinent přece jen tak nevzdá…

Antarktické vody křižují v období let 1838–1843 hned tři expedice – anglická, francouzská a americká. Každá z nich si chce připsat vítězství na úkor ostatních. Je to ale závod s časem, kdo první přistane na bílé pevnině.

Honba za novou půdou a obchodními kontakty zesiluje v 18. století i zájem o plavby na jih.

„Dal bych přednost hodinovému rozhovoru s domorodcem z Terry Australis incognita (Neznámý jižní kontinent) před rozpravou s největším vědcem Evropy,“ vystihuje dobové nadšení francouzský matematik Pierre Maupertuis (1698–1759).

Expedice ostříleného anglického námořníka Jamese Cooka (1728–1779) v letech 1772–1775 má proto odhalit dosud neznámou pevninu. 30. ledna 1774 zastavuje Cooka led na 70° 15´ jižní šířky – zatím nejdále, kam kdy jakákoli loď do té doby doplula…

Přiváží velké zklamání

„Mne vede ctižádost dále než kohokoli přede mnou. Chci se dostat tam, kam se dostat lze,“ poznamenává si slavný mořeplavec do deníku. Přesto ale přiváží dychtivým badatelům a obchodníkům zklamání.

„Co jste našel za polárním kruhem?“ pronásledují po návratu Cooka zvědavci na každém kroku. „Nic než neuvěřitelnou zimu, spousty ostrovů a obrovské kusy plovoucího ledu,“ odpovídá jim dobrodruh upřímně.

Další odvážlivce, kteří by se chtěli vydat v jeho stopách, odrazuje:

„Obeplul jsem jižní polokouli na vysokém stupni jižní šířky, plavil jsem se na ní tak pozorně, abych bez nejmenších pochybností dokázal, že tam není pevniny, ledaže by se nacházela blízko pólu mimo dosah mořeplavců.“

Pobřeží pokřtí po manželce

Jeho následovníky ale nehostinné podmínky neodradí. Na další riskantní výpravu si troufne francouzský důstojník Dumont d´Urville (1790–1842).

„Moře je hrůzně rozbouřené a mlha je stále tak hustá, že nelze zahlédnout zemi, ač jsme jí velmi nablízku,“ popisuje své zážitky, při kterých tuhne v žilách krev. Vidina, že by mu někdo mohl ukrást prvenství, ho ale žene kupředu.

„Americká expedice, která je v tuto chvíli v Sydney, a expedice Jamese Rosse, která se nezadržitelně blíží, sledují stejný cíl!“ zaznamenává rozčileně. 19. ledna 1840 konečně uvidí pobřeží, které pojmenuje podle své manželky jako Adélino.

Objevitele postaví před soud

29. ledna 1840 zahlédne D´Urville blížící se loď. Nařizuje proto provést manévr, po němž budou obě plavidla moci plout vedle sebe. Poručík Charles Wilkes (1798–1877), velitel americké výpravy, si ale všechno vyloží úplně jinak.

„Chce prvenství urvat pro sebe,“ vyprskne zlostně a oba, D´Urville i Wilkes, si pak jdou raději každý svou cestou. Wilkes sice také dosáhne antarktického pobřeží, ale cesta domů je pro něj krutá.

„Vlny se zvedaly do příšerné výše a převalovaly se i přes ledovec.

Neměli jsme už lodě ve své moci… krátce po půlnoci jsme zůstali uvězněni uprostřed obrovské masy nakupených ledových ker tvrdých jako žula,“ líčí své zážitky, kvůli kterým 60 jeho námořníků dezertuje a důstojníci protestují.

Wilkese proto čeká po návratu domů válečný soud. Naštěstí ho zprostí viny.

Ocenění pro bílou krásu

Nejvíc zásluh za nové objevy si ale nakonec připíše vedoucí britské vědecké výpravy James Ross (1800–1862).

Ten je sice na podzim roku 1840 překvapený, že francouzská i americká expedice si vybraly stejnou cestu jako on a už dosáhly cíle, ale závod přesto nevzdává. Jeho cílem je zkoumat zemský magnetismus a dosáhnout jižního pólu.

Nakonec v lednu 1841 dopluje až na rekordních 78° jižní šířky. Třebaže často čelí bouřím, na rozdíl od svých předchůdců umí ocenit krásu ledové krajiny:

„S pocity nevýslovného blaha jsme pozorovali scenerii plnou velikosti a důstojnosti, předstihující vše, co jsme kdy viděli a co jsme si dovedli představit…“