Obavy, jak bude v nové vlasti přijat, jsou tytam. Rumuné svého knížete „cizáka“ vítají s nadšením. „Přísahám, že budu chránit rumunské zákony, zachovávat práva lidu a celistvost území,“ pronese Karel I. před sroceným davem. Rumunsky ale neumí, a tak ji pronesl ve francouzštině.

„Podepiš!“ vykřikne vůdce spiklenců na rozespalého rumunského vládce. Alexandr Ioan Cuza (1820–1873) nemá jinou možnost a předloženou abdikační listinu podepíše.

Rumunským politickým i vojenským špičkám už s Cuzou došla trpělivost a v únoru 1866 provedou převrat. Zemi tím ale zároveň uvrhnou do nejistoty a chaosu. Začnou se proto rychle shánět po náhradě.

Rumunský trůn nejprve nabídnou flanderskému hraběti Filipovi Belgickému (1837–1905), ten ale odmítne. Správného kandidáta naleznou až poté, co se do věci vloží francouzský císař Napoleon III. (1808–1873).

Rumunské delegaci doporučí německého prince z dynastie Hohenzollern-Sigmaringenů, pozdějšího Karla I. (1839–1914).

Trůn k narozeninám

Novým rumunským knížetem, tzv. domnitorem, je zvolen v den svých 27. narozenin a do svého dominia odjíždí vzápětí. K hranicím jede vlakem, ale dále už musí drožkou – v zaostalé zemi totiž nejsou koleje. Do hlavního města Bukurešti tak dokodrcá až v květnu.

Národní jazyk svých nových poddaných zatím neovládá, a tak si zatím musí vystačit s francouzštinou. V ní přednese i slavnostní přísahu. To mu ale Rumuni rádi odpustí. Snad i proto, že jsou tradičně frankofilní.

Změny stvrdí parlament vydáním nové ústavy, která občanům zajišťuje svobodu slova i tisku, osobní vlastnictví a mimo jiné rozděluje složky moci.

Risk je zisk

První velká zkouška pro nového panovníka přichází roku 1877 s vypuknutím rusko-turecké války. Byť Rumunsko je v tu dobu ještě faktickým vazalem Osmanské říše, Karel pošle 66 tisíc mužů bojovat na straně cara.

Risk se vyplatí a vítězství Ruska zajistí jeho spojencům včetně Rumunska nezávislost (stvrzeno berlínskou smlouvu v létě 1878).

Karlova popularita se dotýká vrcholků Karpat a dne 10. května 1881 je korunován historicky prvním rumunským králem, čímž se jeho země mění z knížectví na království.

Úspěchy završí ziskem území Jižní Dobrudže na úkor poraženého Bulharska po druhé balkánské válce v roce 1913.

Utajené spojenectví

Rok nato ale vypuká první světová válka. „Před třiceti lety jsem uzavřel pakt se zeměmi Trojspolku (tehdy Německá říše, Rakousko-Uhersko, Itálie – pozn. red.). Měli bychom jej respektovat,“ informuje členy královské rady.

Ti jsou ale zásadně nejen proti tomu pouštět se do křížku se zeměmi Dohody (Francie, Velká Británie, Rusko), ale vůbec do války vstupovat. Rada si nakonec prosadí svou a země vyhlašuje neutralitu.

Mimo konflikt zůstane i po Karlově smrti v říjnu 1914. Po nejdéle vládnoucím monarchovi v rumunské historii (48 let) se chopí trůnu synovec Ferdinand I. (1865–1927) a ten vyhlásí Ústředním mocnostem válku.