Počasí mu tehdy nepřeje, a tak pokus odloží do šuplíku. Když si na experiment vzpomene, vytáhne snímek a nestačí se divit. Místo lidí na fotografii na něj zírá černota. Slunce do zásuvky nesvítilo, a tak jediným viníkem musí být uran!

V periodické tabulce prvků mu náleží písmeno U a vedle něj trůní číslovka 92, která odkazuje na počet protonů a elektronů.

Odpad horníků

Ve skutečnosti jde o stříbřitě šedý kov, který se schovává v horninách. Problém tkví, že se jedná o velmi malé množství, obecně platí, že v jedné tuně rudy nalezneme 3 gramy uranu. U minerálů jako je smolinec nebo karnotit se číslo zvyšuje.

A právě smolinec v ruce třímá Martin Heinrich Klaproth (1743–1817). Kus šutru, který mu leží na stole horníci ve stříbrných dolech vyhazují jako odpad. Německý chemik v roce 1789 postupně odděluje známé prvky – asistuje mu při tom kyselina dusičná.

Díky chemickým procesům extrahuje žlutý prášek. Klaproth tuší, že má v rukou nový prvek, ve skutečnosti zírá na oxid uranu. Látce dává jméno uran a inspiruje se u astronoma Williama Herschela (1738–1822), jenž o osm let dříve narazí na novou planetu. Tu pojmenuje podle řeckého boha Uran.

Šikovná zapomnětlivost

Nově zjištěné skutečnosti skončí v šuplíku a čekají na rok 1841, tehdy Eugène-Melchior Péligot (1811–1890) jako první izoluje čistý uran. Tím jako by strčil nohu do dveří pro ostatní kolegy.

O dalších pár let později se uranem zabývá Henri Becquerel (1852–1908). Uvažuje nad tím, zda uranové soli po ozáření sluncem produkují něco podobného jako třeba rentgenové paprsky.

Látku položí na fotografii, jenže venku není přívětivé počasí, a tak pokus odloží do zásuvky. Po čase zjistí, že snímek zčernal, i přestože na něj nic nesvítilo, tudíž energii musí vyzařovat právě uran.

Marie Curie-Skłodowská (1867–1934) a její manžel Pierre (1859–1906) jev pojmenují slovem radioaktivita a všichni tři obdrží za své bádání Nobelovu cenu za fyziku.

O tom, jak může být záření zničující se Skłodowská přesvědčí sama – po letech výzkumu umírá na anémii.

Uran si musí zase chvíli počkat, tentokrát na Otto Hahna (1879–1968) a Fritze Strassmana (1902–1890), kteří v roce 1938 zjistí, že při štěpení jádra uranu se rozpadá na dvě menší části a současně se uvolní obří množství energie.

Čtyři léta trvá, než Enrico Fermi (1901–1954) provádí první kontrolované štěpení.

Věřte jádru!

Svět tehdy ničí válka, a tak zjištěné věci využívají vědci v armádě. V rámci projektu Manhattan vzniká pod taktovkou Roberta Oppenheimera (1904–1967) atomová bomba.

Je to opět uran, tehdy už vysoce obohacený, který bychom našli uvnitř bomby Little Boy, jež 6. srpna 1945 dopadá na Hirošimu. Jen co utichnou boje, lidstvo přichází na chuť jaderné energii, elektrárny pohání právě dělení uranu.

Nový výdobytek jako první ozkouší Sověti, kteří v červnu 1954 spouští reaktor v Obninsku. Svět se učí nové technologii, ale nezapomíná co umí. Vzniká tak Mezinárodní agentura pro atomovou energii, ta hlídá jaderná zařízení.

Dalším mezníkem radioaktivního prvku je rok 1973, kdy svět zachvátí ropný šok. Státy hledají alternativní možnosti a ukáží právě na jaderné elektrárny – rostou hlavně ve Francii a Japonsku.

Nesmí se zapomínat ani na negativa, protože jakmile se cokoliv stane, následky jsou šílené. Smutnou ukázkou je bezpochyby katastrofa z Černobylu. A navíc se řeší, kam uložit radioaktivní odpad – uran se totiž rozpadá několik miliard let!