Dvě dámy v elegantních secesních toaletách sedí u kavárenského stolečku a decentně usrkávají horkou čokoládu. Povídají si a přitom pozorují život kolem sebe. Najednou ale celá kavárna ztichne jako na povel. Všichni otočí hlavy kamsi dopředu.
Z podivné dřevěné skřínky, na které se otáčí kotouč, se line hudba. Hosté poslouchají a nikdo ani nehlesne.
Konec devatenáctého století očekávají lidé s napětím. Co jim přinese nový věk? V ulicích, v kavárnách i hospodách panuje čilý ruch. Dámy si nasazují široké klobouky, gentlemani vyrážejí do společnosti s buřinkou a elegantní vycházkovou holí.
Chtějí se bavit a užívat si života. Jaké vynálezy jim nové století přinese? Už podlehli kouzlu fotografie, která zachytí jejich podobu. Kouzelná skřínka s podivným kotoučem jim nyní nabízí něco nového. Zachytí i lidský hlas nebo muziku!
„Ta placka v sobě ukrývá hudbu. Můžeš si ji klidně pouštět pořád dokola,“ básní Marie před svým manželem o novince, se kterou se měla možnost v kavárně seznámit. „Nesmysl,“ zavrčí její František, který je trochu morous. „Taková hloupost.
Do té placičky, že by se vešel celý orchestr? Ne, tyhle novoty mi nesmí přes práh,“ zchladí nadšení své ženy. Marie ale má tentokrát pravdu.
Vynález, který roku 1887 uvede v život Němec Emile Berliner (1851 – 1929) a pojmenuje ho gramofon, skutečně zaznamenává hudbu i lidské hlasy.
Vynálezce se spletl
Experimenty se zachycením zvuku jsou ve 2. polovině 19. století velice oblíbené. Pouští se do nich i americký vynálezce Thomas Alva Edison (1847–1931) a roku 1877 nechává svoji manželku Mary namluvit do dřevěného trychtýře dětskou básničku:
„Mařenka měla ovečku a její vlna je měkká a bílá“. Její hlas se zaznamenává jehlou do staniolu (později do voskového válečku) a novinka sklidí obrovský úspěch.
Edison chce na svém vynálezu především zachytit hlasy významných osobností při projevech a jeho budoucnost vidí hlavně v kancelářích. Jenže v tomto svém předpokladu se splete.
Je to totiž právě zábava a hudba, nikoli strohé úřední zprávy, co přinese zvukovým záznamům takovou popularitu.
Souboj končí vítězstvím
Ačkoli jméno Emile Berlinera je v 80. letech 19. století na rozdíl od Edisona naprosto neznámé, bude to nakonec on, kdo ve válce mezí fonografem a gramofonem vyhraje.
Berliner sází na stranový záznam (jehla při poslechu kmitá ze strany na stranu) místo hloubkového a válečky vymění za desky. První desky se vyrábějí z tvrzené pryže, později šelaku a mají průměr 12 cm.
Vynálezce cestuje mezi svým rodným Německem a Amerikou a většího úspěchu dosáhne v USA, kde si roku 1894 otevírá svoji továrnu na gramofony. O tři roky později vzniká výrobní závod také v Německu a za další rok i ve Velké Británii.
Stále ale soupeří s Edisonovým fonografem. Jejich boj definitivně skončí až rokem 1929, kdy zaniká Edisonova továrna. Berliner si na své konto připisuje vítězství právě díky tomu, že deska je praktičtější než voskový váleček, který se snadno poškodí.
Foxteriérovi se stýská
Popularita Berlinera a jeho vynálezu dosáhne téměř závratných výšin díky jednomu reklamnímu triku. Anglický malíř Francis Barraud (1856–1924) namaluje obrázek malého psíka Nippera, kterého zdědil po svém bratrovi Markovi.
Foxteriér pozorně a trochu překvapeně naslouchá hlasu svého zesnulého pána linoucího se z trouby fonografu. Francise dojemná scéna nadchne natolik, že ji zachytí na plátno. V roce 1899 malíře napadne, že by se obrázek mohl hodit jako reklama.
Dorazí do sídla Berlinerovy londýnské firmy a nabídne obrázek psíka k dispozici. Válečkový fonograf na obrázku se na Berlinerovu žádost mění v gramofon a Emile si nechává zaregistrovat ochrannou známku s naslouchajícím psíkem a nápisem His master´s voice. Značka, která „udělala“ gramofon, prodává miliony gramodesek a existuje dodnes.
