Zarostlý muž ve špinavém oblečení a s jakýmsi pytlem přes záda zmizí v hustém porostu u cesty nedaleko dnešního východočeského města Litomyšle. Čeká v lese, až se setmí. Teprve potom vyleze a opatrně se plíží nedaleko zemské brány. Než opět zajde do lesa, trochu ustrašeně se ohlédne za obrysem budovy celnice.

„Tentokrát mě s lupem naštěstí nikdo nepřistihl,“mne si spokojeně ruce a míří dál na západ, kde chce kožešiny ukryté v pytli výhodně prodat.

„Nejlepší bude zamířit až do té osady na řece (už v 10. století existuje obchodnická osada v oblasti dnešní pražské Malé Strany – pozn. red.), tam dostanu nejvyšší cenu,“ míní pašerák. Znamená to ale, že nyní má před sebou ještě dlouhou cestu.

Během ní bude muset podobným způsobem, tedy pašeráckou oklikou, obejít ještě několik takzvaných zemských bran, které leží na okrajích lesů a slouží jako hraniční přechody na středověkých obchodních stezkách.

Brány střeží hrady a v nedalekých knížecích celnicích se vybírají poplatky za vstup do země.

„Jelikož ne každý byl ochoten platit, vznikaly proto další boční stezky, po kterých se pohybovali nejen pašeráci, ale i vojska,“ píše historik Pavel Choc (1908–1981) o středověkém pašování na našem území.

Prodávají s trojnásobným ziskem

Středověcí cestovatelé a obchodníci se na našem území potýkají s nejrůznějšími potížemi. Aby nezabloudili nebo nebyli oloupeni, berou si větší obchodní karavany s sebou průvodce znalého místních poměrů a terénu.

Cestování také není příliš pohodlné a nedá se jet příliš velkou rychlostí, protože stezka je většinou jenom úzkým průsekem v hustém lese. V kopcovité krajině urazí lidé 15–20 kilometrů za den, v nížinách asi 30 kilometrů. Zhruba každý třetí den odpočívají.

Na vlhká místa nebo bažiny se na zem nakladou takzvané hatě, otýpky, které zpevňují terén. Kupci v raném středověku cestují po našem území hlavně se soumary, teprve později si pořizují vozy. Převážejí hlavně sůl, ale také kožešiny, nebo otroky.

Například v 10.–12. století se dal na tržišti v Praze na Malé Straně koupit otrok za 300 denárů, přitom za jeden denár si v 10. století mohl člověk pořídit tolik pšenice, že mu vydržela na celý měsíc.

Na západ od našeho území, například ve Španělsku bylo možné otroka prodat kupcům i za trojnásobek pořizovací ceny.

Peníze míří do klášterní pokladnice

Mezi důležité obchodní stezky na našem území patří už v 10. století Trstenická stezka, pojmenovaná podle říčky Trstenice ve východních Čechách (dnešní Loučná) a spojující Čechy s Moravou a východ Evropy se západem.„Když hrad, tedy také důležitá cesta, střežená hradem … cesta pralesem a u jejího východu, zemská brána na zemské stezce,“ zmiňuje se kronikář Kosmas (asi 1045–1125) o stezce už v souvislosti s událostmi v roce 981. Podle něj tehdy tvoří východní hranici panství rodu Slavníkovců hrad s názvem Litomyšl ležící na Trstenické stezce.

Kosmova slova potvrzuje i kronika obce Nová Sídla na Pardubicku. V roce 993 uvádí, že slavníkovský biskup Vojtěch (kolem 957–997) daroval nově založenému břevnovskému klášteru v Praze výtěžky ze cla na Trstenici.

Odborníci sice dnes vedou spory, kudy přesně stezka vedla, a jaké měla odbočky, shodují se ale, že procházela Českým Brodem, Kolínem, měla odbočku na Kutnou Horu, dále na Hradec, Pardubice a Litomyšl.

Platilo se na ní hlavně za přepravu soli a z cel se do klášterních pokladnic sypaly peníze.