Skip to content

Proč dvorský dekret zakazoval dryáčnictví?

„Ty dryáčníku!,“ vykřikne paní nakupující na trhu a žene se k jednomu ze stánků. Kolemjdoucí se za ní udiveně otáčejí. „Co jí je?“ vrtá jim hlavou.

Když ženu uvidí muž v dlouhém kabátě, který má přes rameno pověšenu dřevěnou desku a na ní postaveno množství skleněných lahviček s popsanými nálepkami, neváhá ani vteřinu a zmizí v uličce za nejbližším rohem.

„Chyťte ho, je to podvodník!“ volá obtloustlá dáma na poklidně se procházející lidi. Dochází jí dech a dál už nezvládne ho honit. „Prodal mi tuhle vodu jako zázračný lék na mé nemoci,“ vysvětluje skupince, která se shromáždila kolem ní a ukazuje ulepenou lahvičku.

Už od středověku se v tržnicích dá sehnat všelicos. Nejednou je vě hře i podfuk.

Léky, které nepomáhají

Dryáčníci vyráběli dryáky (ze slova teriak, všelék – pozn. red.), léky, kterým dělali hlučnou reklamu. Tito lékárníci se svými roztoky jezdili od města k městu po jarmarcích. Na nich halasně přesvědčovali lidi, že jim nabízejí roztoky na vyléčení nejrůznějších nemocí.

Recepty na přípravu dryáků najdeme ještě v 19. století, například v německém lékopisu z roku 1882 objevíme směs obsahující opium, španělské víno, kořen anděliky a kozlíku, mořskou cibuli, skořici, kardamom, myrhu, zelenou skalici a med.

V lepším případě lektvary nepomohly, v horším se stávaly jedem.

Na trzích si přijdou na své i podvodníci.

Nabízení zázračných tekutin se nesmí

Zákazníci ale brzy poznali, že naletěli na podfuk, a proto se dryáčník místo uctivého povolání stal hanlivou nadávkou. V 19. století dryáčnickou reklamu dokonce omezovaly různé zákony. Například dekret rakouské dvorské kanceláře z 11.

listopadu 1847 zakazuje „dryáčnické oznamování dietetických prostředků, minerálních vod a produktů z pramenů s uvedením léčivého účinku při nemocech osobám, které nepříslušejí k lékárnickému stavu.“

Foto: Wikimedia Commons
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …