Rodí nahé, ve špíně, spoutané a se zavázanýma očima. Ne, to není nějaký perverzní horor. To je Argentina na přelomu 70. a 80. let. Takhle tu zacházejí se svými oponenty. Junta nemá ani slitování s jejich dětmi.
Prohlásí je za sirotky a odložené caparty, aby je přenechali svým důstojníkům a loajálním podporovatelům.
Po smrti kontroverzního prezidenta přebírá v Argentině moc vojenská junta. Ta se neštítí rozpuštění národní rady, zavedení cenzury a teroru vůči obyvatelstvu. Odnášejí to i těhotné ženy.
Policejní lékař si nebere servítky a provádí nelegální uměle vyvolané potraty i porody. Děti končí u vojenských a policejních oficírů, aniž by novopečení rodiče věděli, co jsou zač či kdo byli jejich skuteční rodiče. Až po dlouhých třiceti letech čeká na hlavní strůjce zasloužený trest.
Špinavá válka v celé zemi
Argentina to v 2. polovině 20. století nemá zrovna lehké. V roce 1955 je svržen její diktátor Juan Perón, aby se po 18 letech překvapivě vrátil.
Umírá ale následujícího roku a vládu za něj převezme jeho třetí manželka Isabela Perónová, která jmenuje vrchním velitelem pozemních sil vojáka z povolání Jorgeho Rafaela Videlu.
Plete bič sama na sebe, protože Videla kromě pronásledování marxistů usiluje také o post prezidenta, a proto v roce 1976 prezidentku svrhává a nastoluje vládu teroru.
Po něm pokračuje další z jeho nástupců Reynaldo Bignone. V Jižní Americe se jí říká Špinavá válka a je součástí Operace Kondor. Junta rozpouští národní radu, zavádí cenzuru, ruší odbory a orgány státní správy spadají pod přímou kontrolu armády.
Obětí režimu je mezi 9000 podle argentinské vlády až po 30 000 podle odpůrců režimu. Oběti jsou shazovány letecky do moře i zalévány do betonu. Jiní mizí beze stopy a hrůzy se nevyhnou ani ženám a dětem.
Únosy dětí ve velkém
Pro ženy a děti politických oponentů je určen zvláštní tábor Campo del Mayo. Jedná se o obří areál o rozloze 8000 hektarů nedaleko hlavního města. Je tu uvězněno na 4900 lidí a jen 46 se jich dostává na svobodu.
Možná ale ani oni nevědí, co se v táboře všechno děje. Součástí tábora je i vojenská nemocnice, kde dochází k umělým potratům vězeňkyň, případně k odebírání čerstvě narozených dětí hned po porodu. Matky rodí často spoutané a s páskami na očích.
V táboře přichází na svět dvě stě dětí a šedesát jich putuje do rodin policejních a armádních činitelů. Většina rodin přitom ale nemá ani potuchy, odkud děti pocházejí.
Nad akcí má dohled policejní lékař Jorge Berges, jenž sám provádí řadu porodů a falšuje záznamy o porodu. Úředně z nich dělá sirotky mrtvých rodičů a odložené.
Náhodou se dozví pravdu
Takovým sirotkem je i realitní makléř Carlos de Luccia. Teprve ve svých 17 letech se dozvídá pravdu o svém původu i otřesnou skutečnost o tom, jak a kde přišel vůbec na svět.
Tehdy ho totiž za pomoci humanitárních organizací najde jeho babička Renée d´Ellia Palaresová, starší dáma z Uruguaye.
Její snacha a syn jsou krátce po porodu Carlose popraveni a chlapec předán poručíku námořnictva de Lucciovi, jehož manželka nemůže mít děti. A co dělají ti, co jsou za to zodpovědní? Oba usednou na lavici obžalovaných.
Jorge Videla je v roce 2012 poslán za systematické unášení dětí politických oponentů na 50 let do vězení. Umírá už roku 2013. Dalšího bývalého argentinského diktátora Reynalda Bignoneho soud posílá za podíl na únosech do vězení na 15 let.
Umírá v březnu 2018 na srdeční selhání po přijetí do vojenské nemocnice kvůli fraktuře kyčle.
