Mezi lidmi má ten chlap vcelku dobrou pověst. Svůj důchod tráví většinou toulkami po krajině. Děti umí pobavit vybájenými historkami. Kriminalisté si ale o něm udělali trochu jiný obrázek.

V převleku za elektrikáře se chystají proniknout do jeho domu, aby si své podezření ověřili.

Hodný strýček – tak vnímá okolí muže s dunivým hlasem, který miluje přírodu a nešetří historkami ve stylu barona Prášila. Když se po nástupu komunismu v roce 1948 uzavřou hranice, začne si „přivydělávat“ převaděčstvím. Nedělá to z dobroty srdce.

Ve skutečnosti se v něm skrývá lstivé monstrum. Nejednoho svého zákazníka převede leda na onen svět. Jmenuje se Hubert Emil Pilčík. Dodnes není úplně jasné, kolik lidí vlastně zamordoval.

Horor v televizi i ve skutečnosti

Velká část národa ho bude vnímat jako zrůdu z vřesovišť – hlavně díky epizodě z normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana, nazvané prostě a jednoduše Bestie.

Děsivé kulisy zrádných blat v ní dokresluje tíživá hudba, která navozuje takřka hmatatelnou atmosféru strachu a divákovi způsobuje mrazení v zádech. Kontroverznímu televiznímu počinu tak dává kromě propagandistického i hororový ráz. A horor to byl i ve skutečnosti.

Chodí sbírat byliny

Náš příběh má několik rovin, které se vzájemně prolínají. Tou první je osoba samotného pachatele. Hubert Pilčík se narodí 14. října 1891 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku.

Zhruba o 60 let později žije celkem spokojeně s manželkou Antonií na opačném konci republiky, na Plzeňsku. Tou dobou už je v důchodu. Toulá se po mýtinách, kopcích a polozapomenutých stezkách a sbírá byliny. Celou oblast výborně zná.

Prý přežil potopení Titaniku

Sousedé ho mají vlastně docela rádi. Ačkoli je to podivín, v jeho společnosti nebývá nuda. I když je většinou samotář, umí se proměnit ve vypravěče stěží uvěřitelných historek.

Sám děti nemá, jiné ale baví příhodami z montáží, které ho zavedly do dalekých zemí na východě.

Nebojí se přihodit ani absurdní příběh o tom, jak coby mladý námořník přežil potopení Titaniku v roce 1912. Koho by napadlo, že tenhle na první pohled neškodný chlapík má doma solidní arzenál zbraní. A že v nestřežených chvílích okrádá své sousedy!

Nikdo po nich nepátrá

Znalost krajiny využívá Pilčík ke zmiňovanému převaděčství. Cesta vede z Plzeňského kraje do sousedního Bavorska. Zpočátku si potřebuje vybudovat reputaci. Některým zájemcům tak pravděpodobně vyjde vstříc a za „čáru“ jim pomůže. Brzy ale začne vraždit.

Využívá faktu, že po obětech nikdo nepátrá. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je považují za odpůrce režimu, kteří pláchli za kopečky. A pokud pojmou podezření příbuzní, těžko se půjdou svěřit na policii – sami by se totiž mohli dostat do problémů.

Mrtvola na spáleništi

Další rovinou případu je jeho vyšetřování. To se rozběhne 7. března 1951. Ještě v noci zasahují hasiči při požáru hájenky Lipovka u obce Nekmíř. Opuštěné stavení stojí na odlehlém místě. Mužům v kombinézách se podaří živel zkrotit.

Když začnou procházet spáleniště a pátrat po příčinách běsnění, objeví spoustu drobných předmětů – kovovou přezku, dioptrická skla z brýlí nebo řetízek s medailonem. Kromě toho ale najdou něco, na co rozhodně nejsou připraveni – ohořelou mrtvolu.

Další tělo leží v pískovně

Mrtvého se dlouho nedaří identifikovat. Situace se změní 20. července 1951. Tehdy je nalezeno další tělo, a to v lesní pískovně u Sence. Jde o ostatky ženy. Kolem krku má omotanou prádelní šňůru, v puse nacpaný hadr.

Podle stadia rozkladu dokáže soudní lékař určit časový horizont smrti – zhruba před třemi až pěti měsíci. Kriminalisté si umějí spočítat jedna a jedna. Dobře si uvědomují, že Lipovka se nachází jen asi deset kilometrů od pískovny.

Období ženina skonu se navíc shoduje s tím, během nějž došlo v hájence k mordu a následnému požáru. To nemůže být shoda náhod!

Jsou to otec s dcerou

Kriminalisté vedení Janem Znamenáčkem znovu stojí před zásadním problémem – identifikací. Tentokrát ale pitva přinese klíčové vodítko. Oběť má totiž v ústech netradičně zhotovené korunky.

Jedná se o tak specifickou „prácičku“, že si ji dotyčný zubař určitě pozná. A tak se strážci pořádku rozběhnou po dentistech. Netrvá to dlouho a konečně přichází vytoužený průlom.

V ordinaci plzeňského lékaře najdou policisté kartu Renaty Balleyové (31). Od ní vede vlákno poznání k druhému nebožtíkovi. Ten je ztotožněn jako Emanuel Balley, její otec.

Sláma a urychlovač hoření

Operativci docházejí k závěru, že se otec s dcerou rozhodli emigrovat. Později vyjde najevo, že Pilčík vylákal Emanuela do hájenky. Možná mu namluvil, že si před náročnou cestou musí odpočinout.

Když padesátník upadl do trhaného, neklidného spánku, uhodil ho do hlavy a okradl. Nehybné tělo potom zaházel slámou, polil urychlovačem hoření, zřejmě motorovým olejem, a zapálil. Zhruba o deset dní později si podobně „poradil“ s Renatou.

Školačku drží v kozím chlívku

Aby vrah podpořil zdání, že Balleyovi prchli do Bavorska, nutí ženinu 12letou neteř psát dopisy, ve kterých líčí pohodový život v Německu. „Jestli to neuděláš, nikdy se za nimi nedostaneš,“ vyhrožuje jí. Dívka měla překročit hranice spolu s dědečkem a tetou.

Teď ji Pilčík udržuje ve falešné představě, že oni dva už jsou za „čárou“. V zabijákovi se navíc skrývá i vynalézavý sexuální predátor. Školačku drží v kozím chlívku a ukájí na ní zvrácené pudy. Aby ji mohl zneužívat, sestrojí si jakousi morbidní pomůcku.

Tvoří ji dvě dlouhá prkna s řemeny. Těmi může dívku připoutat a znehybnit. Hlavu jí zavře do bedny s dvojitými stěnami, vycpanými vlnou tak, aby tlumily výkřiky bolesti i hrůzy. Jako přívod vzduchu slouží obyčejná kovová trubička.

Je jako zatlučená v rakvi

Oběť leží na mučidle i 16 hodin denně. Pilčík ji týrá minimálně několik měsíců. Během té doby prožívá skutečné peklo na zemi. Obličej jí obklopuje černá past. Je v ní k zalknutí. Po záchvatech paniky stěží dokáže dýchat.

Vidí jen neproniknutelnou tmu – jako by byla zatlučená v rakvi. Může si vyřvat hlasivky, ale nikdo ji neslyší. Při každém zavrtění ji zabolí ztuhlé tělo a utažené popruhy se jí zaryjí do masa.

Hubená holka sedí na schodech

Antonie o ní údajně neví. Násilník ji pouští na vzduch jen v případě, že je jeho manželka pryč. Spatří ji však několik sousedů. Nikdy by je ale nenapadlo, že se jedná o Pilčíkovu psychicky zdeptanou zajatkyni. „Občas seděla na schodech hubená holka.

Nikdy tam nebyla déle než hodinu,“ bude vzpomínat muž, který kdysi objevil ostatky Renaty Balleyové.

Další teta začne mluvit

S papíry popsanými drobnou rukou nakládá monstrum s drzostí sobě vlastní. Za nějaký ten poplatek je roznáší příbuzným, kteří jsou na osud svých blízkých zvědaví. Několik listů se dostane i k další dívčině tetě. I ta se chystá emigrovat.

Jenže ještě předtím ji navštíví kriminalisté. Těm vůbec nejde o její zaječí úmysly. „Renata i Emanuel jsou mrtví. Někdo je zavraždil,“ upozorní ji. Šokované ženě spadne brada. Zdrceně klesne na židli. Potom začne mluvit.

V převleku za elektrikáře

Muži zákona se tak dozvědí o „pošťákovi“ s výrazným basem, který jí nosil psaní a měl její příbuzné dostat přes „čáru“. „Říkají mu strýček. Nemám tušení, jak se opravdu jmenuje. Vím ale, kde bydlí,“ svěří se žena.

Nasměruje kriminalisty k omšelému stavení v Senci. Policisté nechtějí nic riskovat. K průniku do objektu se rozhodnou použít lest. Dva z nich se 6. září 1951 vydávají za elektrikáře, kteří potřebují provést revizi.

Pistoli má i v rádiu

Antonie je v klidu přivítá. Ukáže na schody a utrousí: „Manžel je v podkroví. Suší tam byliny.“ Hosté přikývnou a vyrazí za pánem domu. Překvapí jej naprosto nepřipraveného. V příštím okamžiku ho zajistí a vyvedou z domu. Do práce nastupuje tým jejich kolegů.

Přichází čas na důkladnou domovní prohlídku. Detektivové se přesvědčí, že postupovat opatrně bylo rozhodně prozíravé. Objeví totiž obsáhlou sbírku Pilčíkových zbraní. Kdyby dostal příležitost, mohl je všehoschopný maniak obrátit proti nim.

Nabitou pistoli má ukrytou i v rádiu. Součástí arzenálu je také obušek, zakončený kovovou kulatinou. Právě tímto nástrojem zabiják zřejmě útočil – minimálně na některé ze svých obětí.

Napadl s ním Emanuela a s největší pravděpodobností i Renatu, kterou pak ještě škrtil a vláčel po zemi.

Zajistí cennosti i ložní prádlo

Kriminalisté se také doslova brodí záplavou bot a šatů nejrůznějších typů i velikostí. Elegantních dámských kožichů napočítají celkem dvanáct. Odcizenou garderobu skrýval vrah v několika kufrech.

Kromě toho nacházejí vyšetřovatelé také značné množství cenností. Ne všechny věci však patří lidem, kterým Pilčík slíbil přechod hranic a místo toho je zlikvidoval. „Bylo mezi nimi i naše oblečení i ložní prádlo,“ kroutí hlavou jeho sousedé.

Do poslední chvíli netušili, že v jejich okolí žije nenechavý zloděj i nelítostný zabiják.

Chystal se prý na manželku

Muži zákona učiní ještě jeden nález – takový, jenž se nedá vyčíslit v žádné měně. Zachrání totiž dívku, kterou krutý mučitel zneužíval. Je sice vyhladovělá, k smrti vystrašená a psychicky na dně, ale žije.

Zřejmě se jí podařilo uprchnout a skrývat se v nedalekém lese. Pilčík později přizná, že ji také plánoval odstranit. Na seznamu měl i manželku Antonii. Z té se začal klubat nepohodlný svědek.

Datum její smrti stanovil údajně na 9. září, tedy jen několik dní poté, co skončil v poutech.

Dokažte, že jsem je zabil!

S ohledem na množství důkazů operativci spekulují, že má na svědomí desítky lidských životů. Prokázat to ale nemohou. Jak dokládá případ okradených obyvatel Sence, Pilčík nemusel usmrtit každého člověka, jehož majetek získal. A on to dobře ví.

Směje se vyšetřovatelům do očí a jen krčí rameny. Když na něj vyrukují s konkrétními jmény, jen rozhodí ruce a s úšklebkem prohlásí: „Dokažte mi, že jsem je zabil.“

Zabily ho kapesníky?

Kromě Balleyových se to policistům povede ve třech případech. K žádnému velkému „grilování“ ale nemají příležitost. Pilčík sice nemůže 9. září sprovodit ze světa svou ženu, nic mu ale nezabrání, aby vzal život alespoň sám sobě. Jak se mu to podaří?

Údajně nedopatřením dostane od strážných místo jednoho kapesníku dva – omylem sežehlené dohromady. Poté, co je namočí, ováže si je kolem krku. Mokrá látka vytvoří smrtící škrtidlo, které se schnutím postupně stahuje.

Maniak ho pořádně utáhne a schová se pod deku. Když ho po šesté hodině ranní objeví bachaři, jakékoli oživování už postrádá smysl.

Podivná strangulační rýha

Ani tentokrát však nechybějí pochybnosti. Během pitvy se totiž ukáže, že strangulační rýha odpovídá spíše oběšení. Mohl mít v tomhle podezřelém skonu prsty ještě někdo jiný? Chtěla se Pilčíka zbavit neblaze proslulá Státní bezpečnost?

Podle některých teorií se totiž v minulosti účastnil provokační akce Kámen, kdy docházelo k zinscenovaným převaděčským akcím.

Uprchlíci si mysleli, že už překročili hranice do amerického poválečného okupačního pásma, ale ve skutečnosti byli stále v Československu. Tajní policisté z nich pak v přestrojení za Američany tahali informace.

Jako by se díval z pekla

Po smrti je Pilčíkova lebka oddělena od těla. Následně skončí v lihovém roztoku ve skleněné konzervační nádobě. Proč k tomu došlo, zůstává záhadou.

Jisté je, že z pohledu na jeho „naloženou“ hlavu stále tuhne krev v žilách – jako kdyby mohl každou chvíli otevřít oči a podívat se na nás přímo z pekla!