Nejen vzdálený vesmír skrývá potenciál pro nové objevy. Vždyť i o naší sluneční soustavě toho příliš nevíme. Přesto zde bylo v posledních desítkách let učiněno mnoho objevů, které naše znalosti posunuly o notný krok vpřed.

Nejbližší přítel Slunce
Planeta: Merkur
Střední průměr: 4 880 km
Hmotnost: 0,055 násobek hmotnosti Země (0,33E+21 tun)
Gravitace: 0,38 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: nejsou
Vzdálenost od Slunce: 0,387 AU = 57,9 milionu km
Rotace kolem své osy: 1407,6 hodin (58,65 dne)
Doba oběhu kolem Slunce: 87,97 dne
Atmosféra: kyslík, sodík, vodík
Byť existence Merkuru byla známa již starým Sumerům ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, vzhledem k blízkosti planety ke Slunci byly informace o ní jen velmi kusé. To se změnilo v roce 1974, kdy si Merkur poprvé zblízka prohlédla sonda vyrobená lidskou rukou. Jednalo se o americký Mariner 10. Sonda zmapovala asi 45 % povrchu a objevila magnetické pole Merkuru. Zjistila také, že povrch planety připomíná povrch našeho Měsíce. Více informací přinesla další sonda s hvězdy a pruhy Messenger. Ta odstartovala v roce 2004 a s Merkurem se poprvé setkala o čtyři roky později. V listopadu 2012 oznámili vědci z NASA, že objevila v oblastech severního pólu Merkuru, které jsou neustále kryty před slunečním žárem, zmrzlou vodu a možný organický materiál. S její pomocí se podařilo vytvořit i podrobný digitální obraz planety. Další informace by měla přinést evropsko-japonská sonda BepiColombo.

Vítr na Venuši zrychluje
Planeta: Venuše
Střední průměr: 12 104 km
Hmotnost: 0,815 násobek hmotnosti Země (4,869E+21 tun)
Gravitace: 0,91 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: nejsou
Vzdálenost od Slunce: 0,723 AU = 108,2 milionu km
Rotace kolem své osy: 243 dnů
Doba oběhu kolem Slunce: 225 dnů
Atmosféra: oxid uhličitý, dusík
Vůbec první planetou, která se tváří v tvář setkala s lidským výtvorem, byla těžkými oblaky zahalená Venuše. V květnu roku 1961 kolem ní proletěla sovětská sonda Veněra 1. Aparát o planetě příliš informací nepřinesl, protože se přehřály obvody zajišťující spojení se Zemí. Mariner 2, který k Venuši doletěl v prosinci 1962, byl úspěšnější. Do té doby byla řada lidí přesvědčena, že Venuše je podobná Zemi. Mariner 2 tyto představy převrátil na hlavu. Ukázalo se, že teplota na jejím povrchu je velice vysoká, vždyť se pohybuje okolo 400 stupňů Celsia, a vysokých hodnot dosahuje i atmosférický tlak. Přístroje také nenašly žádné stopy existence kyslíku v atmosféře, ani magnetického pole, jaké má Země. V roce 1967 došlo k další historické události. Sonda Veněra 4 se stala prvním lidským výtvorem, který pronikl do atmosféry jiného tělesa. Během hodiny a půl dlouhého klesání sonda zjistila, že více než 90 procent plynného obalu druhé planety tvoří oxid uhličitý a sedm procent pak připadá na dusík. Jedním z triumfů sovětské vědy pak byla Veněra 7, která v roce 1970 na povrchu Venuše dokonce přistála. Důležitým objevitelem povrchu Venuše byla americká družice Magellan, která zmapovala téměř celý její povrch. Evropská sonda Venus Express pak přinesla zajímavé poznatky o atmosféře Venuše. Jedním z posledních bylo zjištění, že vítr na planetě se v posledních šesti letech výrazně zrychlil, a že se zde nachází i ozónová vrstva.

O rudé planetě víme nejvíce
Planeta: Mars
Střední průměr: 6 780 km
Hmotnost: 0,107 násobek hmotnosti Země (0,642E+21 tun)
Gravitace: 0,377 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: 2 – Deimos a Phobos
Střední vzdálenost od Slunce: 1,524 AU = 227,94 milionu km
Rotace kolem své osy: 24,62 hodiny
Doba oběhu kolem Slunce: 686,98 dne
Atmosféra: Oxid uhličitý, dusík
Mars vědce vždy lákal, a proto o něm máme nejvíce poznatků. Zatímco Rusům mise k Venuši zpravidla vycházely, s Marsem mají smůlu. Američanům se v tomto ohledu vede podstatně lépe. První snímky rudé planety přinesla sonda Mariner 4 v roce 1965. Skutečně úspěšným projektem výzkumu Marsu byl program Viking, který zahrnoval dvě sondy, které ze Země odstartovaly v roce 1975. Obě přinesly tisíce snímků, kromě toho zkoumaly možnost života na Marsu. Známky o něm nenašly, leč nepřinesla ani důkazy, že by byl Mars v celé své historii pustý. V roce 1997 na povrchu planety přistála americká sonda Mars Pathfinder, která dopravila na Mars vozítko Sojourner. Mise přinesla možné důkazy toho, že na Marsu kdysi tekla voda. Tyto předpoklady potvrdilo i vozítko Opportunity, které se svým dvojčetem Spiritem přistálo na Marsu v roce 2004. Je to neuvěřitelné, ale Opportunity pracuje dodnes. Americká sonda Phoenix dorazila k Marsu v roce 2008. I ona našla stopy vody, ovšem kromě toho odhalila přítomnost perchlorových solí, které jsou silně jedovaté. To podle vědců značně snižuje šanci narazit na Marsu na stopy života. A konečně v roce 2012 si dostaveníčko s Marsem dalo nejsložitější zařízení, které kdy lidstvo vyslalo do kosmu. Rover Curiosity našel omleté oblázky, další indicii faktu, že marsovský povrch byl kdysi protkán řekami. V roce 2020 by měl v rámci evropsko-ruského programu ExoMars přistát další rover.

Král sluneční soustavy
Planeta: Jupiter
Střední průměr: 142 984 km
Hmotnost: 318 násobek hmotnosti Země (1896,6E+21 tun)
Gravitace: 2,53 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: 69 – např. Adrastea, Ananke, Callisto, Carme, Europa, Ganymedes, Himalia, Io, Leda, Lysithea, Metis, Pasiphae, Sinope, Thebe
Střední vzdálenost od Slunce: 5,203 AU = 778,4 milionu km
Rotace kolem své osy: 9 hodin 51 minut
Doba oběhu kolem Slunce: 4332,589 dne (11,86 roku )
Atmosféra: vodík, helium
Král sluneční soustavy Jupiter je od nás už pěkně daleko, tudíž dlouhou dobu byl jeho výzkum odkázán na pozorování ze Země. Až v roce 1973 pořídily několik snímků planety sondy Pioneer 10 a 11, mířící ven ze sluneční soustavy do hlubin vesmíru. O šest let později dorazily k Jupiteru sondy Voyager, které objevily Jupiterovy prstence. Jediným aparátem, který se zaměřil na výzkum Jupitera a jeho okolí, byl americký Galileo. Ten ke gigantovi mezi planetami dorazil koncem roku 1995 a následujících osm let pilně na Zemi posílal zajímavé informace. Od svého příletu k Jupiteru pořídil Galileo přes 14 000 fotografií jeho i místní početné měsíční rodiny. Mimo jiné zachytil střet Jupiteru s kometou a naznačil existenci slaných oceánů na třech jeho měsících. Během svého téměř čtrnáctiletého putování vesmírem vyslal na Zemi na 30 gigabytů informací a urazil asi 4,632 miliardy kilometrů. Další údaje o Jupiteru by měla přinést sonda Juno, která se u planety již zabydlela.

Krasavec s prstenci
Planeta: Saturn
Střední průměr: 116.464 km
Hmotnost: 95,2 násobek hmotnosti Země (568,46E+21 tun)
Gravitace: 1,14 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: 62 (Titan, Enceladus, Mimas, Iapetus…)
Prstence: mají průměr 270 000 km, jsou však jen několik stovek metrů silné
Střední vzdálenost od Slunce: 9,539 AU = 1,427 miliardy km
Rotace kolem své osy: 10,656 hodiny
Doba oběhu kolem Slunce: 10.759 dnů (29,457 roku)
Atmosféra: vodík, helium
Ještě začátkem 17. století si Galileo Galilei myslel, že Saturn tvoří dvě tělesa. O 50 let později nizozemský astronom Christiaan Huygens zjistil, že žádné druhé těleso neexistuje, jen Saturn má zvláštní ozdobu v podobě prstenců. První sondou, která prolétla okolím Saturnu, byl v roce 1979 Pioneer 11. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Mimo jiné zjistily, že teplota v horních vrstvách atmosféry činí -200 °C zatímco v nižších bylo o 70 °C tepleji. Nejdůležitějším dosavadním průzkumníkem Saturnu byla dvojsonda Cassini-Huygens. Ta se na orbitu planety dostala v roce 2004. Aparát Huygens se později odpojil a přistál na Saturnově měsíci Titanu, kde pořídil řadu zajímavých fotografií. Svou misi Cassini ukončila letos v září. Na Titanu byla zjištěna existence bílého pohoří, jehož barva je s největší pravděpodobností způsobena metanem, který se zde vyskytuje i ve formě srážek. Na tom samém měsíci byly zaregistrovány i duny. Sonda Cassini rovněž potvrdila, že Saturnův měsíc Enceladus by za jistých podmínek mohl být vhodný pro vznik primitivních forem života. Vyslala snímky dosud neznámého prstence Saturnu, spočítala, že na Saturnu trvá den 10 hodin a 47 minut a objevila zde dvě nové oběžnice.

Vzdálený ledový svět
Planeta: Uran
Střední průměr: 50.724 km
Hmotnost: 14,5 násobek hmotnosti Země (86,83E+21 tun)
Gravitace: 0,9 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: 27 (Miranda, Ariel, Umbriel, Titania…)
Prstence: Uran má systém úzkých málo zřetelných prstenců
Střední vzdálenost od Slunce: 178 AU = 2,869 miliardy km
Rotace kolem své osy: 17,24 hodiny
Doba oběhu kolem Slunce: 30.685 dnů (84,011 roku)
Atmosféra: vodík, helium
Poslední dvě planety sluneční soustavy, tzv. ledoví obři, jsou od Země tak vzdáleni, že žádná specializovaná sonda k nim zatím nedoletěla. Jediným strojem, který zkoumal blíže Uran byl Voyager 2, který kolem planety proletěl v roce 1986. Voyager 2 objevil deset nových měsíců Uranu a rovněž zdokumentoval jeho prstence. Zjistil také, že planeta se pohybuje zvláštním stylem, jako by se valila kupředu. Osa její rotace je totiž položena do roviny oběhu. Zajímavý objev byl učiněn i při pozorování ze Země. V roce 2006 bylo zjištěno, že jeden z Uranových prstenců má nebesky modrou barvu.

Tajemná planeta na konci soustavy
Planeta: Neptun
Střední průměr: 49.284 km
Hmotnost: 17,2 násobek hmotnosti Země (102,43E+21 tun)
Gravitace: 1,14 násobek gravitace na Zemi
Známé měsíce: 14
Prstence: Neptunovy prstence jsou úzké, nezřetelné
Střední vzdálenost od Slunce: 30,054 AU = 4,496 miliardy km
Rotace kolem své osy: 16,11 hodiny
Doba oběhu kolem Slunce: 60.190 dnů (164,79 roku)
Atmosféra: vodík, helium
Co se týče výzkumu, je na tom Neptun podobně jako Uran. I jej blíže zkoumal pouze Voyager 2 a to v roce 1989. Voyager objevil 6 nových měsíců, potvrdil existenci místního magnetického pole či prstenců. Rovněž se jí podařilo nafotit polární záři v oblasti pólů. Fascinující je i modrozelená barva planety. Největší z Neptunových měsíců je Triton. Astronomové ho spatřili již krátce po objevu Neptuna. Teplota je na Tritonu nejnižší ze všech dosud zkoumaných těles sluneční soustavy, když činí pouhých minus 235 stupňů Celsia.