Biskup Jindřích Zdík čeká schovaný v křoví, co se bude dít. Naštěstí nebezpečí pomine. Když pak papež chce strůjce útoku potrestat, Jindřich k jeho údivu nad vším jenom mávne rukou. Velkorysost je jednou z jeho šlechetných vlastností.

Současný historik Jan Bistřický uvádí, že Jindřich Zdík (1083–1150) „byl asi první, kdo získal výsadní postavení u českého panovníka, nejprve u Soběslava I. a pak u Vladislava II.“ Při sporech o trůn v roce 1125 se postaví za knížete Soběslava I. (1090–1140) a ten mu svěří těžký úkol.

Pošle Zdíka do Olomouce, kde sídlil Ota II. Černý (1085–1126), Soběslavův konkurent v bojích o pražský stolec. Moravským údělným knížatům ale není kníže ani jeho prodloužená ruka Jindřich po chuti.

Moravané versus český trůn

K prvnímu sporu mezi údělníky a Zdíkem dojde v roce 1136 o blanenskou biskupskou zásobárnu obilí, kterou si knížata přivlastní. Situace se ještě vyostří, když Soběslav v roce 1140 zemře.

Jindřich se postaví za volbu Soběslavova synovce Vladislava II. (asi 1110–1174) novým vladařem, protože se „mezi oběma vytvořilo pouto, z něhož oba těžili po svém – Vladislav v politice, Zdík při svých fundačních záměrech (v Olomouci zakládá kapitulu, sbor kanovníků),“ jak vysvětluje historik Josef Žemlička (*1946).

Spory mezi Vladislavem a údělníky o trůn vyvrcholí na začátku roku 1142. Zdík zbytečně přesvědčuje odbojná knížata, aby ustoupila.

Myslí na své zájmy

Po porážce v bitvě u Vysoké na Čáslavsku v roce 1142 žádá Vladislav s Jindřichem o pomoc římského krále Konráda III. (1093–1152) z rodu Štaufů. Vítězové v čele s Konrádem II. Znojemským (†po 1161) zatím obléhají Pražský hrad. Zdík nechá v Praze Vladislavovu manželku Gertrudu, Štaufovu nevlastní sestru.

„Příbuznou Štauf neobětuje nepříteli,“ uvažuje chytře Jindřich. A sotva se německé vojsko přiblíží k Plzni, znojemský se svou družinou skutečně odtáhne na Moravu. Jindřich ale na dalších diplomatických misích k římskému králi nezapomíná na své zájmy.

V roce 1144 si od něj přiveze privilegium tzv. imunity, které poddané jeho biskupství vyjímá ze správy moravských údělníků a nechá si totéž potvrdit i od Vladislava.

Na výsluní slávy

Moravská knížata se s tím nesmíří, a když Zdík odjíždí začátkem roku 1145 do Říma, přichystají na něho past. Přepadnou ho ve dvorci u Úsobrna (okres Blansko). „Blíží se nepřítel,“ varuje ho ale včas jeden mnich a biskup útoku unikne schovaný v křoví.

Papež Evžen III. (†1153) na viníky za trest uvalí klatbu. „Protivník, pokud nemůže být zcela zlikvidován, nesmí být úplně ponížen a tím přinucen k odvetě,“ tvrdí ovšem mazaný Jindřich a u papežského dvora se přimluví za odpuštění trestu.

„Vyslanci papeže a dalších mocných tehdejšího světa si u něj podávali dveře a biskup se hřál na výsluní přízně Vladislava II., krále Konráda i papeže Eugena,“ popisuje poslední léta Zdíkova života historik Bistřický.