Němci potřebují stíhačky schopné pohybovat se ve výškách dosahujících až 21 km. „Jak se ale za takových podmínek bude chovat lidské tělo?“ diskutují vědci na doškolovacím kurzu v Mnichově.

O této akci lékař štábní zálohy Luftwaffe Sigmund Rascher (1909‒1945) dopisem z 15. května 1941 neprodleně informuje říšského vůdce SS Heinricha Himmlera (1900‒1945).

„Žádám o dva či tři zločince pro pokusy s tímto účelem,“ nabízí se dobrovolně. Z výsledků konference je jasné, že bez experimentů na lidech působení vliv na organismus zjistit nepůjde. Odpověď dostane obratem: „Dostanete vězně.“

Čtyři pokusy

Dějištěm pokusů se stává koncentrační tábor Dachau. Letectvo poskytne pojízdnou podtlakovou komoru zaparkovanou mezi táborovými bloky č.

3 a 5. V jedné místnosti obsluha ovládá průběh pokusů, ve druhé se provádějí experimenty na skupině lidí, ve třetí na jedné osobě.

Pokusy začínají v únoru 1942. S Rascherem na nich spolupracuje lékař Hans Wolfgang Romberg (1911‒1981) a Siegfried Ruff (1907‒1989), ředitel berlínského Ústavu letecké medicíny.

Ve hře je, v jaké výšce stačí přívod kyslíku bez přetlakové komory, jak se chová lidský organismus během dekomprese a při seskoku padákem. „Došlo k provedení čtyř pokusů:

sestup pomalu bez kyslíku, s kyslíkem a potom pády s kyslíkem a bez něho,“ vypovídá později Romberg. První dva pokusy napodobují seskok s padákem, druhé dva pád, když se padák neotevře.

S kyslíkem to jde lépe

V podtlakové komoře vězni visí ukotvení v padákových postrojích. Měnící se tlak simuluje podmínky ve velkých výškách. Obětí pokusů probíhajících až do května 1942 je podle dokumentace prý pouhých 10‒15. To zní dost podezřele.

„Nedostatek kyslíku jim nezpůsobil žádnou újmu na zdraví nebo dokonce úmrtí,“ tvrdí ale raport sepsaný trojicí lékařů. Dokumentace pokusů a filmové záběry to potvrzují.

Zpráva také líčí, jak dopadne pilot, který se katapultuje nebo seskočí padákem z letounu pohybujícího se ve výškách 11‒21 km. „S kyslíkem je podstatně vyšší šance na přežití,“ konstatuje lakonicky Rascher a spol.

Jenom pro Himmlerovy oči

Stejný aktér, ale vyšší stupeň utajení, a tedy nepřítomnost Romberga. Tak vypadá neoficiální program, který má pod palcem opět Rascher. Jeho výsledky nemají spatřit oči nikoho jiného než samotného Himmlera. Oběti si lékař vybírá z řad Poláků, Rusů a Židů.

Má doplnit statistiku. Doktor Rascher posílá 5. dubna 1942 Himmlerovi aktuální údaje o pokusech. „Pokračujte v experimentech. Snažte se subjekty oživit,“ odpovídá mu Himmler, který je z výsledků nadšený.

Dodává, že pokud někdo experiment přežije, místo trestu smrti ho bude čekat „jenom“ doživotí v koncentračním táboře.

Pozve špičky SS

Další pokusy podle Himmlerových pokynů provádí Rascher se čtyřmi muži. Všichni zemřou. Po zvýšení atmosférického tlaku se mu ale daří oživit vězně Richarda Wagnera. I když mu Himmler opravdu zmírní trest, vězeň umírá při dalším pokusu.

11. května 1942 dostane říšský vůdce SS další zprávu o pokusech, jak se tělo přizpůsobuje snižování atmosférického tlaku. Další experimenty simulují padákový seskok z výšky 14 km.

Pod drobnohled si Rascher vezme i vznik vzduchových embolií, které se stávají příčinou smrti. K některým pokusům pozve i Himmlera a špičky SS.

Čtyři propuštění

V červenci 1942 uvítá Himmler lékaře Raschera a Romberga ve voze svého salonního vlaku. Při té příležitosti jsou propuštěni čtyři vězni, kteří se experimentů zúčastnili:

„Vrchní ošetřovatel Walter Neff, rakouský kriminální vězeň Sobota, který obsluhoval mechanismus podtlakové komory a v Himmlerově přítomnosti se sám podrobil pokusu, a dva němečtí vězni z patologie, kteří pro Raschera prováděli vivisekce,“ píše historik Stanislav Zámečník (1922‒2011).

Romberg se dočká vyznamenání válečným křížem 2. třídy, na Raschera čeká další úkol…